Narodil jsem se a vyrůstal v rodině lékařů. Moje matka byla gynekoložka, otec zubař, a doktoři byli také teta se strýcem. Léčba byla samozřejmostí a součástí rodinného života. V tomto smyslu byl celý zdravotní systém uvnitř mého domova. Byla tam péče, pozornost a blízkost.
Přesně takový pocit by měl existovat mezi lékařem a pacientem. Pocit, že jsou členy jedné rodiny. Bez toho neexistuje skutečná důvěra. Dnes si většinou bohužel lékaři takový přístup nemohou dovolit. Jsou přetížení a zahlceni pacienty. Žádné dárky ani vděčnost nemohou změnit skutečnost, že jsou prostě zahlceni.
Proto potřebujeme zcela odlišný systém, který neklade důraz na léky, ale na člověka, podobně jako přístup starověké čínské medicíny. Zdravotní péče by měla zahrnovat celý život člověka. Měla by být skutečnou životní technologií: jak se člověk narodí, co dýchá a konzumuje, jak na něj působí prostředí, jak na to vše reaguje jeho tělo jako biologický systém v rámci širšího okolního systému. Zdravotní péče by měla by zahrnovat vše, jak člověk žije, stárne a umírá.
Celý tento sled života člověka je třeba vnímat jako systém v rovnováze s přírodou. K tomu musí být člověk integrálně s přírodou spojen, žít podle jejích zákonů, rozumět tomu, co vyžaduje, a jak se musí naladit na vzájemné propojení. Stejně jako harmonie v těle znamená zdraví a rovnováhu, tak harmonie v přírodě znamená zdravé životního prostředí. A mezi námi a naším životním prostředím musí existovat homeostáza.
My dnes tuto rovnováhu narušujeme. Narušujeme nejen rovnováhu přírody, ale také naši vnitřní rovnováhu, a především rovnováhu mezi námi a okolním světem. Příroda funguje podle zákona sebestabilizace: dostaneš tolik, kolik dáš. Tak se udržuje rovnováha. My však jsme v naprostém rozporu s tímto principem. Neúnavně nadměrně a bez rozmyslu spotřebováváme přírodu a nevracíme jí nic jiného, než znečištění a ničení.
Vše závisí na vzdělávání lidí, především na environmentálním vzdělávání. Pod pojmem „environmentální vzdělávání“ nemyslím pouze to, jak se lidé vztahují k neživé, rostlinné a živé přírodě, která nás obklopuje, ale jak se vztahují především k lidem. Proto tomu říkám „integrální vzdělávání“, protože, abychom změnili postoj lidstva k přírodě a společnosti, musíme změnit samotného člověka. Žijeme ve společnosti, která na nás neustále působí negativně, a my na ni působíme stejným způsobem. Náš egoismus, tj. naše touha užívat si na úkor druhých a přírody, nás nutí konzumovat, dominovat a vydělávat – a dokonce krást – za každou cenu, aniž bychom za to něco dali na oplátku. Proto je třeba napravit jak jednotlivce, tak společnost.
Závěr je, že se musí změnit sám člověk. My jsme zdrojem všech problémů ve světě. Bohužel se tomuto bodu nevěnuje téměř žádná pozornost.
Na jedné straně na nás tlačí globální krize a bude v tom pokračovat. Příroda nemá žádné pochybnosti. Když se nerovnováha stane příliš velkou, živočišné a rostlinné druhy vymírají. Lidstvo by za chvíli mohlo čelit stejnému osudu. Environmentální, sociální a ekonomické krize se prohlubují. Naše nerovnováha s přírodou nevede k ničemu dobrému.
Na druhé straně máme k dispozici metodu, která vysvětluje, jak změnit člověka a učinit ho nedílnou součástí přírody. Pak začneme vnímat přírodu – rostlinnou, živočišnou i lidskou – jako jeden jediný organismus.
Pokud přijmeme tento pohled, změní se jak lékař, tak pacient. Lékař již nebude pouze předepisovat léky a pacient již nebude pouze požadovat úlevu. Oba pochopí, že uzdravení začíná obnovením rovnováhy mezi člověkem a celou přírodou.
Michael Laitman
zdroj: Mezinárodní akademie kabaly – Československo
