Láska nesená duchovním vědomím, která netouží po odměně nebo uznání, nýbrž vidí před sebou úkol, bude chtít být druhému vždy užitečná. Láska tedy může také znamenat vytyčení jasných hranic, abychom mohli někoho chránit před neštěstím nebo špatným činem. Snad to člověk musí někdy dělat i s krvácejícím srdcem – například trestat při výchově. Změkčilá slabost, která všechno promíjí, je sice často za lásku považována, ale láskou není.
Máme Boha milovat také z celé své duše. Duše je nositelem toho, co označujeme jako „vnitřní vlastnosti“ člověka. Kdo se před láskou uzavírá, škodí své duši. Uzavírá se totiž před vyššími vlivy a pomocí. Je to 
stejné, jako když na tělesné úrovni poškozujeme své zdraví tím, že tělo zanedbáváme. Boha máme také milovat z celé své mysli. Tím je osloven rozum, který se téměř u všech lidí naší kultury vyšvihl k nejvyšší instanci. Mozek sám ale nemůže existenci Boha ani dokázat, ani popřít. Stojí před zdánlivě nekonečnou večerní oblohou plnou hvězd bez porozumění. Člověk, v jehož srdci je ale láska k Bohu živá, pozná působení Jeho síly také ve vnějším dění. Rozum člověku pomůže při poznávání všeobsáhlých zákonitostí. Neustále užíváme dary Stvořitele. Člověk nemůže ani dýchat, aniž by on sám – a s ním celý svět – nebyl obklopen silou, jejíž původ je mu skryt. Nic z toho, z čeho se radujeme, jsme neudělali sami, ale dostáváme to jako dar. To platí přirozeně také pro naše tělo. Máme sice určitou schopnost „tvořit“, ale jedná se jen o formující a přetvářející sílu, neboť opravdu vytvořit něco nového nemůžeme. Boží působení je všeobsáhlé, naše je omezené. Stále jen bereme, ale na dávání ve své sobeckosti nemyslíme. Co ale můžeme my lidé dát? Kromě toho, že můžeme a máme své schopnosti využívat v souladu s přírodními zákony k výstavbě, mohli bychom dávat také svou vděčnost a úctu k životu a k jeho původu. Není to právě to, co nám nejvíc chybí? Pohleďme na škody, které jsme napáchali na našem životním prostředí a stejně tak v našem vnitřním světě!