Minule jsme si řekli, že mozek nerozlišuje mezi „dobrým“ a „špatným“ návykem. Prostě buduje dálnici pro to, co děláte nejčastěji. Co se tedy stane, když váš „defaultní“ režim je stěžování si na to, co nefunguje?
Mnoho lidí věří, že stěžování je katarze. Že „to musí ven“. Neurověda ale ukazuje opak: Stěžování není vypouštění páry. Je to aktivní budování tunelového vidění.
1. CHEMICKÁ SABOTÁŽ Když se zaměříte na to, „co je špatně“, okamžitě zvyšujete hladinu kortizolu. To není jen „stres“. Kortizol v tomto množství funguje jako jed pro neuroplasticitu – doslova redukuje schopnost mozku se adaptovat. Oslabuje synaptickou efektivitu a zhoršuje komunikaci mezi neurony. Jinak řečeno: Čím víc si stěžujete, tím „hloupější“ (méně flexibilní) váš mozek fyzicky je.
2. DEFORMACE REALITY To nejhorší ale přichází potom. Mozek pod vlivem stresu a kortizolu přestává vidět objektivní realitu. Vytváří si bias (zkreslení) směrem k hrozbě. Zužuje se vám pozornost. Problémy vypadají větší, možnosti řešení se stávají neviditelnými. Není to tak, že máte těžký život a proto si stěžujete. Stěžujete si, a proto váš mozek vyhodnocuje život jako těžký a bezvýchodný.
ZÁVĚR? Chronické stěžování je biologický signál, který uzamyká mozek v defenzivním stavu. Pokud chcete změnu, musíte přestat trénovat svou vlastní bezmoc.
Příště, než začnete mluvit o tom, jak je všechno hrozné, zastavte se. Nestojí to jen čas. Stojí to vaši schopnost vidět cestu ven.
zdroj: Pozitivní psychologie v praxi
