Psychosomatika
Jmenuji se KRVÁCENÍ Z NOSU. Jsem pro tebe připomínkou neuznání, volání po zájmu a pomoci. Někdo tě nemá za dost dobrého, neváží si tě a ty máš pocit, že nemůžeš být šťastný. Ve hře je také strach z opuštění a ze samoty.
Upozorňuji tě, já, KRVÁCENÍ Z NOSU, že ti ze života uniká radost. Chybí ti sebevědomí žít život podle sebe, bez strachu z kritiky ostatních. Mylně si myslíš, že tě druzí nesmí kritizovat, protože jen ty víš, co je správné. Ó, jak se mýlíš! Nejsi vůbec tak slabý, jak si myslíš.
Já, KRVÁCENÍ Z NOSU, ti chci pomoct. Pozoruj své reakce i reakce okolí, co se děje, když krvácíš. Někdo si tím může přitáhnout zájem okolí, někdo se stydí, někomu to může přijít nechutné. Jaké pocity a emoce se objeví u tebe, když se to spustí? Jak konkrétně u tebe nejčastěji reaguje okolí?
Já, KRVÁCENÍ Z NOSU, se spouštím nečekaně. O to je to se mnou náročnější. Je možné, že i ty sám si o sobě myslíš, že život s tebou nebo život obecně je náročný.
To je velký omyl. Život je ve své podstatě velmi jednoduchý. To my sami si ho komplikujeme svými přesvědčeními a domněnkami. Ten by měl udělat to, ten zase ono, ta by měla být hodnější, ten zase poslušnější, rodiče by mě měli mít rádi, měli by mi pomáhat. Takových myšlenek máš v sobě tisíce.
Malé Martince se velmi často spouští krev z nosu večer, když jde spát. Proč? Nikdo ji neuložil, zhasli v kuchyni, i když je prosila, aby nechali svítit, protože se tak cítí bezpečněji. Celý její den byl samá povinnost. Nad jejími slzami se rodiče zlobí: Nemáš důvod brečet! A tak se spustí krev z nosu. Za tu přeci nemůžu, že?
A tak Martinka běží za rodiči krvácení zastavit. Dostane se jí zájmu, doteků a starostlivosti.
Davídkovi se často spustí krev z nosu ve školce. Cítí se tam bez maminky tak sám!
Heleně se spouští krev z nosu velmi často při fyzické námaze. Křičí do světa: Já už nemůžu!
Proč si toto děláte? Proč takto o sobě smýšlíte? Já, KRVÁCENÍ Z NOSU, vám chci pomoci pochopit toto:
Jste úžasní, jedineční a dokonalí, stejně tak jako je dokonalý svět kolem vás. Dokonalí jsou i vaši rodiče, kamarádi, přátelé, sourozenci a celý Vesmír kolem vás. Vy se to jen bojíte vidět!
Místo radosti a lásky žijete ze strachu.
Martinka by se v první řadě měla naučit mít ráda samu sebe. Jak se to dělá? Někdy stačí obyčejný rozhovor k sobě: Miluji tě, jsi v bezpečí, já jsem tady s tebou, co pro tebe já sama můžu udělat? Někdy stačí obyčejné přitulení se sama k sobě. Přijetí sebe jako milého a důležitého človíčka. Jakmile je toto ukotveno, Martinka může svým rodičům říct o svých pocitech. O strachu, nedůvěře, bolesti a trápení. Je možné, že jí ale její rodiče neporozumí. I to je v pořádku. Vždyť její rodiče nejsou jediní na světě. Martinka se může svěřit rodičům svých kamarádek, sousedce, babičce, tetě, paní učitelce anebo třeba jen andělským rodičům ve své představě. Tím, že o svých pocitech začne mluvit, uslyší je i ona sama a to je první krok ke změně.
Davídkovi rodiče by měli věnovat zvýšenou pozornost jeho potřebám. Ptát se ho, co potřebuje. Spoustu jeho potřeb nebudou moct naplnit, ale mohou ho ujistit, že o tom vědí a že budou hledat cestičky.
Helenin úkol je pochopit, že pokud cítí, že už nemůže, je jen na ní, zda bude pokračovat, nebo si dovolí odpočinek. Snaží se totiž být dokonalá – dokonalá pro druhé! A tak se já, KRVÁCENÍ Z NOSU, spustím. Aby pochopila, že nemusí dělat podle druhých, aby ji měli rádi. Ten nejdůležitější člověk v jejím životě je Helena. Má se ráda ona sama?
Už mi rozumíte, proč jsem s vámi, já, KRVÁCENÍ Z NOSU?
Připomínám vám jen, že jste opustili sami sebe. Máte se zastavit a vrátit si radost ze života. Co vás těší? Co milujete?
Zdroj: Příběhy o zdraví II
zdroj: Dáša Křížová
