Radost je jednou z nejmocnějších a nejvíce naplňujících emocí, které člověk může prožít. Lidé ji nacházejí různými způsoby – v jednoduchých radostech, jako je chutné jídlo, v hlubokých přátelstvích, nebo ve velkých životních úspěších, jako je vítězství na olympiádě. Pro kabalistu však radost znamená něco zcela jiného.
Kabalista prožívá radost nejen při „pozitivních“ událostech, ale i v těch, které se mohou zvenčí jevit jako negativní. Jeho radost nepramení z osobního zisku ani z vnějších okolností, ale z dosažení podobnosti vlastností se Stvořitelem. Když se lidé spojí a vytvoří mezi sebou prostor pro odhalení vyšší síly – síly lásky, dávání a spojení – zažívají plnou, pravou a trvalou radost. Čím více se jednotíme v péči a dávání, tím více necháváme mezi sebou proudit vyšší světlo a tím více se nám ve spojení odhaluje Stvořitel. A právě to je nejhlubší forma štěstí – není dočasná, ale věčná a celistvá.
Tato duchovní radost je jedinečná tím, že vychází z toho, že přinášíme potěšení Stvořiteli – a tím se naplňujeme. Stvořitel sám od nás nic nepotřebuje, ale když se s Ním sladíme a zakusíme spojení s Ním, cítíme, jako by se radoval spolu s námi. Duchovní radost tedy nespočívá v tom, že sbíráme osobní štěstí, ale v tom, že necháváme vyšší sílu působit mezi námi. Když se lidé spojí s úmyslem přiblížit se této síle, vytvářejí podmínky pro její odhalení – a tím vzniká radost.
I v běžném životě přináší spojení radost. Ať už se lidé scházejí, aby si užili koncert, fandili na sportovním utkání, nebo sdíleli jiný společný zážitek, vzniká radost díky propojení. Můj učitel jednou ukázal na stadion plný fotbalových fanoušků a řekl: „Važ si tohoto místa, protože lidem přináší radost.“ Jakákoli forma spojení, která neškodí, v sobě nese pozitivní sílu. Aby však byla duchovní, musí směřovat k jednotě lidstva, skrze kterou odhalíme Stvořitele.
Radost podle kabaly není statický stav. Je to proces, který se neustále rozvíjí. Neexistuje bod, kdy by člověk řekl: „Jsem dostatečně šťastný, nic víc nepotřebuji.“ Pocity úplného naplnění jsou iluzí, protože život je neustálý pohyb a růst. Skutečná radost přichází z neustálého postupu k většímu spojení – podobně jako sportovec, který se neustále snaží překonávat své výkony.
Zajímavé je, že největší radost často přichází z očekávání. Budoucí radosti v sobě nesou nejsilnější pocit, protože v naší mysli zůstávají neomezené. Minulá potěšení blednou v paměti, přítomná ještě nejsou plně oceněna, ale ta budoucí žijí v prostoru možností. Když zaměříme svůj cíl na duchovní dosažení – tedy dosažení rovnováhy s přírodou nebo připoutání se ke Stvořiteli, což je jedno a totéž – pak nás právě očekávání tohoto cíle naplňuje hlubokou radostí.
Kabalisté se radují i z toho, co by většina lidí vnímala jako překážky. Pády a těžkosti jsou přirozenou součástí duchovní cesty. Kabalista chápe, že každý sestup je přípravou na vyšší vzestup. Právě v těchto nízkých stavech se v člověku odhaluje větší touha – a tím i větší potenciál pro přijetí světla. Proto se kabalisté radují jak z duchovních vzestupů, tak z pádů – neboť i ty vedou k duchovnímu růstu.
Jedním ze základních principů kabaly je, že samotná práce má vyvolávat radost. Nejde o to honit se za odměnami nebo čekat na budoucí výhody, ale o to, najít štěstí už v samotném úsilí o duchovní vlastnosti – tedy v pohybu směrem k dávání, spojení a péči o druhé. Tuto radost si můžeme udržet, pokud si neustále připomínáme, že jsme byli vybráni k této cestě, že nás Stvořitel přitahuje blíž – a že každý okamžik je příležitostí k hlubšímu odhalení.
Ale jak můžeme jako egoističtí tvorové, kteří touží po potěšení jen pro sebe, cítit radost z něčeho, co odporuje naší přirozenosti? Odpověď spočívá v prostředí. Když se obklopíme skupinou, která podporuje touhu povznášet se nad egoismus a cítit přítomnost Stvořitele, začne se v nás formovat nové vnímání. Stejně jako cestovatel se raduje už před odjezdem, i my se můžeme těšit z duchovního postupu, který se před námi otevírá jako nádherná cesta.
Další důležitý aspekt radosti kabalisty je, že nejde o radost z individuálního úspěchu, ale ze vzájemného dávání. Když jednáme ne kvůli sobě, ale abychom přinesli radost ostatním, objevuje se nový druh naplnění. To se nazývá „práce pro Stvořitele“, protože napodobujeme Jeho vlastnost absolutního dávání. Když se lidé takto sjednotí, vzniká nádoba pro odhalení Stvořitele – a právě toto odhalení je nejvyšším zdrojem radosti.
Dosažení takové radosti však vyžaduje studium a praxi. Nevzniká samo od sebe v egoistickém světě. Proto kabala klade důraz na důležitost podpůrného prostředí – skupiny, kterou nazýváme „desítka“. V ní si členové vzájemně dávají a společně pěstují duchovní cítění. Stejně jako se umělec učí vnímat krásu v jemných detailech, člověk ponořený do prostředí zaměřeného na duchovní růst začíná vnímat radost v dávání.
Duchovní radost, kterou v tomto procesu zakoušíme, je tedy stále se rozšiřující vjem, který roste spolu s tím, jak se slaďujeme s věčnými a dokonalými duchovními vlastnostmi – láskou, darem a spojením. Čím více tyto kvality rozvíjíme ve svých úmyslech, postojích a vztazích, tím více se mění naše vnímání reality – a objevujeme, že radost nespočívá v tom, co přijímáme od druhých, ale v pohybu, kterým z vlastního já vycházíme k druhým, v lásce, péči a spojení.
Michael Laitman
zdroj: Mezinárodní akademie kabaly – Československo
