Rozhněváme se tehdy, když něco nejde podle našich představ. Prostřednictvím hněvu vyžadujeme, aby všechno šlo po našem, a tudíž abychom měli pravdu anebo aby byly nejprve uspokojeny naše potřeby.
Hněv vytváří vzorec, jenž nás pevně spojuje s naším strádáním. Když se hněváme, věříme, že ostatní udělají totéž, což v nás budí strach – je to tedy jeden z aspektů, který vytváří potřeby. Dostáváme se do začarovaného kruhu potřeb, hněvu, strachu a dalších potřeb; takto se formuje zvyk. Uspokojit potřeby nám často pomůže už to, že o nich hovoříme a že na sebe touto komunikací bereme určité riziko. Budujeme si vlastní zralost. Důležitější než to, zda je nějaká konkrétní potřeba uspokojena či nikoliv, je fakt, že jsme postoupili dál a dodali sami sobě sílu.
Pokud jsme k sobě upřímní, začínáme chápat, že hněv ve skutečnosti nefunguje, protože se v jeho důsledku odcizujeme lidem, kteří by mohli naše potřeby uspokojit. Místo abychom partnera ovládali pomocí hněvu, raději bychom s ním měli mluvit o svých pocitech, měli bychom se k němu přiblížit a spojit se s ním.
* * *
Dnes najdi člověka, na něhož se zlobíš nejvíc. Představ si vedle něj jiného člověka: toho, kterého miluješ nejvíc ze všech – možná, že se jedná o stejnou osobu. Podívej se na svého nejmilejšího, pohlédni za jeho tělo, za jeho osobnost a jeho chyby, aby uviděl světlo, jež v něm září. Představ si, že tvoje a jeho světlo spolu splývají. Chvilku si v tomto pocitu odpočiň. A nyní se podívej na toho, na koho se doopravdy zlobíš. Pohlédni za jeho tělo, za jeho osobnost a jeho chyby, abys uviděl jeho podstatu: to světlo, toho ducha, jenž v něm září. Jsi spojen s člověkem, kterého miluješ, a tak nyní vnímej, že se vaše smíšené světlo spojuje se světlem té další osoby. Až splynou všechna tři světla, pocítíš, že spočíváš na tomto hlubším místě plném míru.
* * *
– z knihy Jestli to bolí, není to láska; Chuck Spezzano
ĎAKUJEME:
autor: Svět zázraků