Mnozí snažíce se zcela spoléhat na Boží vůli, zřeknou se své vůle vlastní.
Chybou takového náhledu na svět je, že člověk Boha postaví proti sobě, považuje Stvořitele za něco odděleného, nedosažitelného a nijak s ním nespojeného. V představě takového člověka je Bůh nějaká osobnost, která jej ovládá.
Ve skutečnosti všichni jsme děti Boží. Jsme součástí Stvořitele a svou podstatou jsme s Ním jednotní. Každá buňka v těle má svůj vlastní program a svou vlastní vůli, ale jsou zároveň vůlí i programem celého organismu. Na jemných, hlavních úrovních jsou část a celek jednotní. Ovšem na vnější úrovni se vůle buňky od vůle organismu liší. Vůle člověka je vícevrstevná a je v ní přítomna Boží vůle. Podstatné je, aby vnější, povrchní, egoistická tendence člověka, spojená s nepatrnou částí, tedy tělem, nezastínila vidění skutečné pravdy. Cit lásky nám umožňuje zachovat správné proporce a správně nasměrovat energii.
Nyní ve světových náboženstvích se v očistě duše podstatným stává vykonávání rituálů. Ve skutečnosti je však podstatným osobní směřování k Bohu a dodržování přikázání. Pokud se člověk pohybuje tímto směrem, pak jakékoliv nepříjemnosti a zkoušky jej jen posilují a rozvíjejí.
S. N. Lazarev – Člověk budoucnosti 4 (Výchova rodičů 3)
zdroj: Cestou Světla
