Zkuste po čtyřiadvacet hodin brát všechno tak, jak se to přihodí
Sebeobětování není láska, přestože si to myslíme, že čím víc se pro někoho, nebo něco obětujeme, až do roztrhání, tím více lásky tím prokážeme, je to jen iluze, která nemá s láskou nic společného.
Láska by nikdy nezapomínala na nás samotné, a na to, že si lásku nezasloužíme, pokud se neobětujeme, nebo že si naopak lásku zasloužíme jen za určitých podmínek.
Nemusíme si ji ničím ZA(SLOUŽIT).
A nemusíme ani sloužit lásce, abychom si ji jakkoli udrželi. Pokud to děláme, pak nesloužíme lásce, to jen sloužíme svému strachu a lpění na tom, abychom lásku už nikdy neztratili.
To, že jsme si někdy mysleli, že jsme ji ztratili, je iluze. Ve skutečnosti nikdy nikam neodešla, jen změnila podobu a ukázala nám naše nejhlubší strachy a nelásku k sobě.
Přesvědčení o ztrátě lásky v sobě nosíme všichni.
Pro mě to byl okamžik, když v dětství odešel táta. Nebyl to žádný svatoušek, ale ať byl jaký byl, uměl mi projevit lásku, vnímala jsem, že jsem pro něj důležitá a že mám v jeho životě jedno z prioritních míst, cítila jsem, že je se mnou rád a nejsem pro něj povinnost, ale velká radost. A pak jako úder blesku, byl najednou pryč a ve mě zůstalo ono přesvědčení, že láska zmizí ze dne na den a nedá se jí důvěřovat. Oč je krásnější a uvádí chvílemi do pocitu jistoty a klidu beze střehu, tím větší strach z toho, že zase rychle a bez varování zmizí. Že zase zůstane jen známý pocit ztráty, chybění, ale také odmítnutí.
V hlavě mentální příběh o tom, že jsme od základu špatné bytosti, které se musely něčím provinit, když láska zmizela bez varování a zůstalo po ní prázdné místo, které se pak zoufale snažíme zaplnit dalšími falešnými jistotami. Vina a stud v jednom.
A tak začíná hra na službu lásce, která je ve skutečnosti službou strachu ze ztráty a odmítnutí.
Podpořeno rodem z matčiny strany, kde je hlavním způsobem vyjadřování lásky všech žen nekonečné dávání a sebeobětování se pro zájmy druhých, motivované vinou a studem za něco, co ale nikdy nespáchaly – za to, že jsou přesvědčeny o své méněcennosti, nedostatečnosti, nulové hodnotě jen proto, že jim nikdo neprojevil lásku a neměl radost z jejich přítomnosti a života – JEN MÉNĚ CENNÉ ŽENY … v rodě, kde se na první místo stavěl muž jako více cenný. Jediná možnost s jakou si udržet ty malé odřezky lásky je dávání a sebeobětování až do roztrhání těla se zkouškou, co všechno ještě vydržíme, abychom si ty malé suché zbytky lásky pro nás vůbec zasloužily.
Sebeobětování ale není službou lásky a pro lásku. Je to jen o strachu a sebedestrukci. O vině a studu za to, že jsem ta méněcenná bytost, která si nezaslouží lásku jen tak.
A když lásku máme, pak se jí začneme držet zuby nehty, lpět na její projekci do druhého, do doby, než začne sebeobětování a dávání, namísto sebelásky, sebehodnoty a sebeúcty.
A to jen proto, že jsme uvěřily tomu, co se táhne rodem a pak tomu, že je možné lásku někdy ztratit. Ta je ale v každém okamžiku stálá a nikdy se neztratí s žádným odchodem. Ať už tím v životě, nebo tím definitivním – smrtí. Když totiž táta odešel podruhé a naposledy, zbyla jen láska a vzpomínka na to, jak uměl lásku dávat a projevit a to, že ji cítím neustále i když tu se mnou už fyzicky není
Vracím se v těchto dnech k tomu, kde všude zůstalo ještě ztotožnění s myšlenkou ztráty lásky a chybnému vzorci – sebeobětování se, abych si vůbec mohla lásku zasloužit.
V každém okamžiku dávám tomu, co ve mě mělo tendenci ještě věřit v tento blud, spoustu empatie a pochopení. Odpoutávám se od vzorce vedoucího k sebeobětování a závislostních vztahů na všech úrovních, kde bychom se chtěli ještě vzájemně držet, žárlit na sebe a nejít svou cestou. Společně můžeme jít jedině bez toho. Jinak každý zvlášť.
Sebeobětování není láska je to jen strach a tomu už nesloužím. Láska je tu pro všechny i pro ty zdánlivě proviněné a plné studu. Všichni si ji zasloužíme a nemusíme se o ni zasloužit nijak, než tím, že budeme žít. A to nejlépe v souladu s naší nejvyšší představou o nás samotných, ale i se všemi našimi zdánlivými nedostatky a chybami.
Mějme k nim soucit, ale současně ať je nám jasné, že to už patří minulosti a teď už není potřeba to žít. Že můžeme důvěřovat sobě a životu, že má pro nás lásky na rozdávání, jen čeká na to, až se staneme tím naplno otevřeným přijímačem, který je lásce otevřen naplno a neuzavírá se strachem, že o ni může znovu přijít, tedy ji k sobě ani nepustí.
Je to jen na nás, čemu chceme věřit a co už chceme propustit.
Veronika
Súvisiace články