Mám velkou prosbu: nežijte jen kvůli dětem. Nejen že to nepotřebují, ale přímo jim to škodí… Způsobilo to už hodně smutných osudů, zlomilo spoustu srdcí, došlo ke mnohá křivdám a neporozuměním. Znám ženy, které se kvůli dětem všeho ostatního v životě zřekly. A pak sleduji ty děti, kvůli kterým to udělaly. Je to smutná podívaná…
Matka vychovávala Vojtu sama. Nevdala se. Všechno investovala výhradně do syna. Koupila mu byt, zaplatila studia. Z Vojty je známý člověk, je úspěšný. Je mu ale už padesát, nikdy nebyl ženatý a děti nemá. Celý život se snažil splatit matce nesplatitelný dluh. Ale nevyšlo to.
Luciin otec pracoval ve dne v noci s myšlenkou na děti. Měl s nimi velké plány – zejména s dcerou. Byla nadaná. Snil o tom, že se dcerka stane lékařkou. Našetřil jí na studia. Jenže Lucie odmítla. Toužila žít po svém, jinak. Chtěla se stát výtvarnicí. Otec se snažil přivést dceru k rozumu a vystavil jí účet. Bylo tam všecko: kolik stála školní docházka, kroužky, oblečení, jídlo. Žádal od ní, aby mu tyto peníze vrátila. Je třeba říkat, že Lucii od toho dne víckrát neviděl? Uplynulo už více než třicet let…
Kvůli Pavle se matka zřekla osobního života. Po rozvodu nešla nikdy na žádné rande, tak moc se bála, že by to mohlo dceru traumatizovat. Ta vyrostla a není schopná od maminky odejít. Nejde na žádnou schůzku. Nedokáže si připustit pouhou myšlenku na to, že by matku opustila a žila svůj život. Teď už je Pavle čtyřicet. Nikdy nebyla vdaná, děti nemá.
Petr a Jana měli opravdu skvělé rodiče. Pro děti dělali všechno, co mohli, snad i to, co nemohli. Vždycky působili jako velmi soudržná, kamarádská a veselá rodina, trávili společně dovolené, pořádali výlety, rodinné oslavy. Jenomže při tom všem rodiče nějak poztráceli své manželství. Nic už je spojovalo. Prožili spolu třicet let jako tatínek a maminka. A pak, když děti odešly, se rozvedli. Jana se do dneška z téhle obrovské zrady nevzpamatovala. Je jí už sedmatřicet, ale vdávat se nechce. Bojí se opakování smutné historie svých rodičů, Tím spíš, že maminka velmi brzo po rozvodu zemřela.
Martin byl pozdní dítě. Obav a péče o něj bylo až příliš. Po pravdě řečeno, Martinova matka vzdala čekání na nějakého prince a rozhodla se porodit dítě sama sobě. Potom si chtěla splnit všechny své sny takříkajíc přes Martina. Všemi způsoby se snažila udělat z něj zázračné dítě. Učil se několika jazykům, chodil do spousty kroužků, hrál na harfu… Máti na něj byla opravdu pyšná a vždycky ho žádala, aby něco zahrál, když měli návštěvu. Harfa, to je přece něco opravdu extra! Martinovi je dnes přes čtyřicet. Rozvádí se. Jeho děti vychovává jiný muž. Martin nic nenamítá. Do dneška vlastně neví, co chce on sám. Zázračným dítětem se nestal. Nevydržel, zlomil se. Teď prostě jen pije. Pije, než jde do práce, pije v práci a po ní taky. Maminka už to nevidí…
Je snad takových příběhů málo? Jsou mezi nimi nějaké veselé a radostné? Když se dítě stane smyslem života, je to pro něj příliš velká tíha. Je to jako bychom ho zavřeli do místnosti, v níž jednoho dne dojde vzduch. Zkraje se tak dá existovat, ale postupně se člověk začne dusit. Dusí ho taková láska a péče.
A nejen, že žije dvacet – nebo kolik – let v dusivé životní poušti, ale ještě je prý dlužen. Někdo mu vystaví účet, ačkoli původně to vypadalo, že byl pozván na návštěvu. Rád by hostitelům pomáhal sám, z vlastní iniciativy. Ale když mu strčí na podnose účet …
Dál už jsou různé varianty. Dítě může takový účet splácet věčně. Jako Vojta a Pavla z našich příběhů. Nebo se vzbouří – jako Martin a Lucie… Málokdo je schopen pochopit a přijmout takový vztah rodičů k sobě. Přijmout, pochopit a obětovat svůj vlastní život, svůj osobní zájem.
Proto naléhám: nežijte kvůli dětem! Žijte kvůli sobě a pro své děti buďte příkladem šťastného života a svobody. Aby se malé holčičky a chlapečkové přicházející na svět nestávali obětmi a rukojmími vaší „obětavosti“ a péče.
Milujte svého partnera. Děti vyrostou, ale vaše polovice zůstane s vámi. Poskytnete tak dětem příklad, aby si samy chtěly vybudovat taky takové po partnerství, rodinu. Budete-li se angažovat v jejich dětských starostech natolik, že budete ignorovat potřeby svého manžela či manželky, můžete budoucí přání a schopnost dětí pokud jde o manželský a rodinný život vážně poškodit nebo úplně zlikvidovat.
Mějte rádi sami sebe. Nezapomínejte v honbě za dětským štěstím sami na sebe. Neodříkejte si nové šaty kvůli nějaké hračce. Nedávejte peníze určené na návštěvu masérky na doučování. Nedokážete-li se postarat sami o sebe, co dokážete dát jiným? Jaký příklad tím dáváte? Odkud berete svou lásku?
Hledejte smysl života jinde než jenom na materiální úrovni. Náš život jednou skončí, i když se nám dnes na to nechce myslet. Knihy, sport, příroda – sílu hledejte tam, nečerpejte ji ze svých dětí.
Jetšě jednou: nežijte jen kvůli dětem. Když se potkávám s lidmi, kterým rodiče dali vše a dokonce ještě víc, je pro mě těžké podívat se jim do očí. V mnohém poznávám sama sebe a svou vlastní bolest. Vidím to trápení, ten zpustošený život. V jejich očích čtu volání o pomoc. Bolest, zoufalství, pocity viny…
Dejte svým dětem možnost žít a dýchat svobodně, naslouchat tlukotu vlastního srdce. Aby mohly volně růst a rozvíjet se. Tím směrem, který jim byl dán. Naše rodičovská úloha je jednoduchá – včas a pravidelně zalévat, nebránit v přístupu slunce, chránit před škůdci. A dítě samo, stejně jako rostlinka, si dál už poradí, projeví všechno dobré, co mu bylo dáno přírodou.
