Před pár dny jsem se byl podívat na jednom workshopu o výchově chlapců. Přišel jsem mezi prvními a čekal. Přišla první žena, pak pátá, desátá a pořád žádný chlap. Ještě chvíli stejný scénář pokračoval, až se ve finále ukázali tři muži a seminář mohl začít. Byli jsme tam 4 mezi desítkami žen. Nebyl to příjemný pohled. Hodně to o nás vypovídá a nejde jen o jednu jedinou vzdělávací akci, tady jde o celou životní filozofii, kterou my muži až moc často razíme. Prostě na to sereme. Na výchovu, děti, svoje ženy, vztahy, zdraví, životní poslání, svou vnitřní sílu a mužskou esenci. Sereme na život a někdy jsme na to ještě hrdí.
Oběť? Ne díky, raději už ne …
Říká se, že dnešní doba nepřeje mužům nebo ryzí mužské energii. Říká se, že dnešní doba potlačuje chlapství. Říká se, že feminismus ničí muže i společnost. Jsou to všechny kecy. Už se za podobná prohlášení nemusíme schovávat. Stačí v sobě probudit přirozené sebevědomí a vlastní sílu. Nikdo jiný za naši situaci odpovědnost nenese. Ano prožíváme krizi mužství. Jsme v krizi, ale proč? Protože na to sereme.
Radši sedíme v bezpečí našich domovů, hospod a kanceláří. Máme strach. Stagnujeme. Ty opravdu důležité oblasti života přehlížíme, zlehčujeme nebo úplně ignorujeme.
Přestaňme bloudit a zamiřme přesně …
Často tápeme v tom, co to znamená být muž se všímvšudy. Hledáme se, ale jen málokdy pro to něco fakt uděláme. Samotné myšlenky a slova to nezmění. Ruku na srdce … mnohdy se ani necítíme vnitřně silní a pevní. Necítíme se jako hrdí páni vlastního života, ve kterém si tvoříme to, co chceme my. Opravdu my – ne naše ženy, rodiče nebo kamarádi. Snažíme se pak tyhle nepříjemný myšlenky a pocity zahnat. Jenže silácký kecy a masky nás jen ničí.
Všechny možný únikový strategie jako cigára, chlast, ženský nebo drsný sporty nás jen odvádí od podstaty. Kolik z nás skutečně ví, proč tu na světě je, jaké je naše poslání a co přesně je smyslem života … pět ze sta? Nevím, moc bych si přál, aby to číslo bylo co nejvyšší, ale stačí jet hodinu metrem a dívat se mužům do očí … moc smyslu poslání a vnitřního ohně a naplnění tam nevidím … vidím spící bojovníky a přidušené milovníky života.
Odvaha je, když …
Odvaha není hrát si celej život na tvrďáka a hnát se jen za dalšími a dalšími výkony a výsledky. Odvaha je otevřít se nejdřív sám sobě – vnímat všechny dávná zranění, křivdy a bolesti. Odvaha je rozhodnout se tyhle utržené životní rány zacelit a tím vyrůst. Takhle se z nás stávají opravdoví muži. Ten, kdo řekl – uzdrav chlapce, objeví se muž, měl 1000% pravdu. Všichni uvnitř sebe máme malýho zraněnýho/opuštěnýho/poníženýho/zesláblýho kluka.
Snažíme se ho schovat sami před sebou i před celým světem. Jenže tím se jen připravujeme o vlastní vnitřní sílu. Musíme ho vidět, přijmout a věnovat se mu. Protože za tím malým klukem, čeká obrovský chlap, vnímáte ho v sobě?
A pořádná odvaha je taky otevřít se ženám. Přestat s nimi bojovat a soupeřit. Tady není nikdy žádný vítěz, jen dva poražení. Odvaha je ukázat svoje pravdivý city a myšlenky. Ukázat se se všemi našimi dary i rezervami. A otevřít se světu. Zařvat tady jsem! Stojím tu nahý a nabízím ti všechno, co v sobě nosím. To znamená žít naplno a smysluplně. Když se budeme dál krčit u zdi a plýtvat svým časem a potenciálem, škodíme především sami sobě.
A co děti? Každý si v sobě nosíme křivdy od našich otců, ale děláme dost, abychom je nepředali vlastním synům a dcerám? Zdá se, že spíš ne … Neubližujeme sami sobě, svým ženám a dětem jakýmsi vnitřním zlem, ale svou nevědomostí a monumentální ignorací.
D.O.S.T.
Nemáte taky dojem, že už to stačilo? Že je na čase říct dost. Probudit se a posunout svůj život na další level. Říkám vám, když to uděláte, jednou si sakra poděkujete. Budete zamačkávat slzy dojetí i radosti. Mluvím z vlastní zkušenosti. Však uvidíte sami.
Seděl jsem tam mezi ženami a všechno tohle se mi honilo hlavou. Co ještě se musí stát, abychom se začali víc zajímat o svoje životy a hlavně, abychom je začali aktivně měnit a řídit. Nikdo to za nás neudělá a naše ženy jsou z toho už fakt dost unavený. Možná jen čekáme, až se krize ještě prohloubí, až nás to bude bolet tak moc, že už to jednoduše nepůjde ignorovat a všechny dostupné únikové strategie nebudou stačit. Ta hnusná vnitřní prázdnota jen tak snadno zaplnit nepůjde …
Probuď medvěda, ovládni les!
Na druhé straně mám pokaždé obrovskou radost, když sedím u sebe v pracovně v mužském kruhu plným chlapů, co chtějí od života i od sebe víc. Vidím v tom naději a budoucnost. Mám obrovskou radost z mužů, kteří už pochopili, že jen na nich samých záleží, jaký život budou žít a zahazují roli oběti. Vstupují do svojí síly i nový etapy života. Je to skvělý pohled sledovat tu proměnu, když chlap převezme zodpovědnost za vlastní život a přestane být jen tím druhým v řadě … jenom tím reagujícím. Když začne svůj život sám tvořit, vidím obraz medvěda vracejícího se do svého lesa.
A toho silného a moudrého medvěda máme všichni v sobě. Jen ho musíme z tý hibernace probudit.
Chci vás všechny podpořit. Má to smysl. Má to cenu. Jde to. Život, co má smysl a je štavnatej, je na dosah. Blíž než si myslíme. Skrývá se tam uvnitř. Fakt. Nekecám. Podívejte se tam sami a dejte mi vědět, co jste tam našli …
Zdroj: https://ales-vavrinec.cz