Když se minulost neléčí, zničí naše životy. Pohřbí naše jedinečné dary, naši tvořivost a náš talent.
A když tyto části nás samých zůstanou nepřijaty, stagnují v nás. Používáme je proti našemu světu, místo abychom s nimi žili v harmonii. Myslíme si, že se na svět zlobíme, že bychom jej chtěli změnit, že kdyby byl jen trochu jiný, mohli bychom uskutečnit své sny. Ale to my se musíme změnit. Zlobíme se na sebe, že nejsme vytrvalí, že nectíme božské síly, které jsou v nás, že si nedovolíme vyjádřit se tak, jak bychom toužili. Myslíme si, že se zlobíme na své rodiče, že nás v dětství omezovali, a zlobíme se na sebe, že pokračujeme v tomto omezování. Je to, jako kdyby nás někdo před lety strčil do klece, a i když tady ta klec teď už dávno není, pořád ještě bojujeme proti jejím mřížím. Klec jsou omezení, která jsme si sami naložili, naše pochyby o sobě a náš strach. Učili nás, že jít za svými sny je těžká dřina. Možná jsme nepochopili, že je ještě mnohem těžší žít den za dnem s vědomím, že jich nedosáhneme. Zůstaneme bez touhy, která je klíčem k naplnění našeho plného duševního potenciálu. Zůstáváme se zoufalstvím, které se pomalu vrství a projevuje v našich tělech jako nemoc a v naší psychice jako vztek. Když nejsme ochotni uzavřít smír s minulostí, prostě vlečeme svůj vztek a své zoufalství do budoucnosti.
(z knihy Temná stránka hledačů světla od Debbie Fordové)
