„V životě každého člověka bývají chvíle, kdy nám problémy nedají vydechnout. Kdy se zdá, že čas mládí a radosti nenávratně odešel, o tvoji péči už nikdo nestojí, nikdo ti nerozumí a ty nemůžeš najít východisko ze současné situace. Jasně to vnímáme, hlavně když se objeví vážné problémy se zdravím. Vnější svět nám nemůže v ničem pomoci, a když se obrátíme do sebe, zdá se, že v nás není nic mimo hluché pustiny. Pustiny, ze které je nám smutno a jež se často snažíme zakrýt drmolením televizoru.
Jak potom existovat? Jak se dostat sám k sobě? Dokázat se uslyšet, pocítit sílu ve svém těle, vrátit pocit lehkosti, kterou známe z dětství? Řešením je ZMĚNIT SE. To je onen úhelný kámen, bez něhož nám nikdo nepomůže. Příliš mnoho z nás se brání jakýmkoli změnám jen proto, že nám to dává iluzi ochrany. To co jsme, nám nedovolí být tím, čím chceme být.
Existuje několik faktorů, které na nás mají zničující vliv: je to strach, hněv a nedůvěra. Když plujeme po vlnách strachu, neklidu, nebo dokonce nenávisti k sobě či druhým, náš život se rozpadá na části. Lehce omluvíme jakékoli svoje jednání či nečinnost. Ale stále se omlouvat a vymlouvat znamená utíkat od sebe. Je třeba si přiznat pravdu – a odpustit si. Pocit víny rodí množství komplexů, v první řadě méněcennosti – a nic víc. Proto je tak důležité změnit v první řadě svůj vztah k sobě. Abychom získali svobodu, musíme se nevyhnutelně vymanit z pasti svého „spravedlivého“ hněvu a lítosti k sobě. Když jsme naplněni lítostí k sobě, zoufalou beznadějí, nemůžeme si nikdy pomoci a nemáme na nic sílu.
Abychom získali sílu, musíme se postavit na nohy a přijmout na sebe odpovědnost. Musíme nést odpovědnost sami před sebou za své tělo, zdraví, svůj charakter, osud, za duši i duševní zdraví.
Život je jedinečný a neopakovatelný. Tělo je obal chránící duši. Zdraví těla je závislé na vnějších faktorech: ekologii, rodině, společnosti, způsobu života, systému stravování. Naše duchovní zdraví, celý náš život závisí na našem pohledu na život, životním pocitu, myšlenkách, na našich reakcích na události vnějšího světa v komplexu tvořících charakter. Člověk musí své štěstí vytvořit zevnitř, jako skutečný stav poznání. Proto je nutné se především naučit milovat sám sebe. Láska k sobě, to není egoismus, oddělující člověka od ostatního světa stěnou, ale láska, rodící schopnost cítit svoji i cizí bolest a radost. Právě taková láska obsahuje ohromnou sílu přetvářející člověka, dávající mu zdraví, štěstí a radost. Milovat sám sebe, to je překrásná cesta. Jako bychom se učili létat. A abychom se naučili létat, musíme získat svobodu. Odpuštění je cestou ke svobodě.
Ze „své zvonice“ všichni soudíme, kdo je v právu, kdo je vinen, a není nám zatěžko ospravedlnit své pocity. Přejeme si potrestat druhé za zlo nám způsobené. Ale právě my, a ne oni, omíláme znovu a znovu v mysli vzpomínky na toto zlo. Jak je hloupé ničit se v současnosti za to, že nám v minulosti někdo způsobil bolest! Jestliže si přejeme osvobodit se od minulého, musíme se rozhodnout odpustit, i když ani nevíme, jak to udělat. Odpuštění, to je zřeknutí se mučivých prožívání, rozloučení se s nimi. A není nic krásnějšího než se znovu cítit svobodným, uvěřit sám v sebe. Pouze víra žijící v duši nám dává sílu. Život je jedinečný a neopakovatelný. Je to veliký dar, který jsme dostali od Boha. Kdyby nás život neprověřil, k tomuto poznání bychom nikdy nedospěli. Přišli jsme na tento svět, abychommnohé prožili a pochopili, kde je v něm pravda a kde lež. Když to pochopíme, vrátíme se ke svým kořenům, ke svému duchovnímu JÁ, naplněni novou moudrostí.“
