Z duchovního hlediska je srdce sídlem duše, zdroj životní energie, centrum a východisko lásky, pocitů a emocí.
Mohli bychom říci, že člověk má dvě centra, jedno horní a jedno dolní, hlavu a srdce, rozum a cit. Od „celého“ člověka očekáváme, že vládne oběma funkcemi a v harmonické rovnováze. Čistě rozumový člověk působí jednostranně a chladně. Člověk poslušný svých pocitů zase nejasně a zmateně. Teprve když se obě funkce vzájemně doplňují a obohacují, dochází k žádoucímu vyrovnání.
Četná rčení, v nichž se mluví o srdci, nám ukazují, že to, co je vyvádí z přiměřeného taktu, je vždy nějaká emoce. Buď se hrůzou poplašeně rozbuší, nebo ztichne úlekem. Radost či láska zvyšují jeho tep do té míry, že je cítíme až v hrdle. Při poruchách srdečního rytmu se děje totéž, jenom není vidět odpovídající emoci. A v tom je ten problém. Poruchy přepadají lidi, kteří se přece „nějakou emocí“ nedají vyrušit ze své rovnováhy. Srdce bije jako splašené, protože jeho nositel nepřipustí, aby ho nějaká emoce vyplašila. Drží se svých názorů a norem a není ochoten nechat se svými pocity a emocemi vyhodit z vyjetých kolejí, z harmonické životní dráhy. Jenže emoce se somatizují a srdce ho začíná zneklidňovat. Srdeční tep vybočuje z pravidelného rytmu a nutí člověka, aby své srdce poslouchal.
Zde je klíč k pochopení všech srdečních příznaků: nutí nás poslouchat znovu své srdce. Pacienti s nemocným srdcem patří k lidem, kteří se chtějí řídit jen svou hlavou, a srdce u nich přichází zkrátka. Zvlášť patrné je to u těch, kteří trpí srdeční neurózou. Pod tímto označením se skrývá somaticky neodůvodněný strach o činnost srdce, který vede k jeho chorobně přehnanému pozorování. Člověk se srdeční neurózou je donucen své srdce neustále pozorovat, podřídit celý svůj život jeho potřebám.
Každý ví, že s vysokým krevním tlakem se dá snadno dospět k infarktu. Hypertonik je člověk, který dusí své agrese sebeovládáním. Hráz agresivní energie se při infarktu provalí, roztrhne mu to srdce. Infarkt je součtem všech zadržených ran, důsledkem počínání, o němž prastará moudrost říká, že přeceňování vlastních sil a nadvláda vůle nás vzdalují z řečiště života.
Při srdečních potížích je potřeba uvědomit si nedostatečné zásobování svého srdce životní energií, to, že mu nevěnujeme čas a péči; vyslyšet volání srdce, hladovícího po pozornosti a péči, přiznat si, že ego si vydobylo první místo v životě před srdečními záležitostmi. Důležité je nedělat ze srdce doupě plné nenávisti, vzteku, smutku a bolesti, dosáhnout vnitřního klidu, přiznat si slabost a zranitelnost, poznat srdce jako střed a centrum proudu života a otevřít se pro jeho potřeby, projevit pokoru. Tématem je tedy láska a jednota, je potřeba cítit a naslouchat srdcem, otevřít svoje srdce, být ochoten přijímat, vnímat i dávat.
zdroj: Cestou Světla
