Nezabúdajme, že čokoľvek vyšleme, sa nám vždy vráti. Cez to, čo nás najviac zabolí …
Nenávist není výsada zlých.
Nosíme ji všichni.
Je to relikt bolesti, která se změnila v potřebu trestat.
A čím víc ji vytěsníš, tím víc prosakuje:
v sarkasmu, v potměšilých poznámkách,
v radosti nad pádem druhého,
ve výrazech jako: „Zasloužil si to.“
Ve chvílích, kdy mlčíš nad křivdou,
protože jsi na „správné straně.“
Nenávist nikdy nepřichází tak, aby se hned dala poznat.
Nikdy se nepředstaví jako jed, kterým je.
Je ukrytá pod maskou. Přichází v „bílém“.
Tváří se jako pochopení,
jako hlas rozumu, jako ochránkyně slabých.
Říká: „Já nechci válku. Jen mír a spravedlnost.“
Nebo: „Já jen říkám nahlas to, co si všichni myslí.“
Ale pod bílým hábitem má ostří.
Nenávist je mechanismus.
Nástroj, kterým slabé ego zachraňuje samo sebe.
Když se cítíš malý a slabý, půjčí ti sílu.
Když jsi bezmocný, nabídne pocit moci.
Když se bojíš, ukáže směr: „Támhle je nepřítel.“
Ale to není směr.
To je spirála dolů.
Nenávist ti dá velikost, ale vezme ti svědomí.
Dá ti směr, ale vezme ti zodpovědnost.
Řekneš si: „Zase mě zklamali.“
Ale zklamání, které hledá vinu venku,
je první zárodek nenávisti.
Pak dodáš: „Já nejsem jako oni.“
A právě v tom začíná rozdělení světa.
A za „oni“ už můžeš schovat cokoliv:
Národ, víru, barvu, gesta, tón hlasu
nebo jen fakt, že někdo má odvahu být sám sebou.
Nenávist se živí chaosem.
Z nesnesitelnosti vnitřního zrcadlení.
Svoboda je totiž to nejtěžší zrcadlo.
A když se v něm nepoznáš, třískneš do něj nenávistí.
Znečistíš ho tak, aby ani druzí už neviděli pravdu.
Ti, kdo nenávidí, touží po kontrole,
ne proto, že by byli silní,
ale proto, že jinak to neumí.
Neumí být ve vztahu, jen v nadvládě.
Neumí být svobodní, jen svévolní.
Neumí nést nejistotu a tak ji chtějí umlčet.
Potřebují stejné do party.
Dav nenávidí s úlevou.
Ve skupině se přestaneš bát, protože už nejde o tebe.
A skupinová nenávist je opojná, jako víno, které tě na chvíli povznese, než ti urve hlavu.
To není ideologie. To je psychologie.
Způsob, jak se slabý člověk může cítit silný,
aniž by se musel proměnit uvnitř.
Je snazší postavit šibenici než se naučit odpouštět.
Je snazší vykřikovat než unést tíhu vlastního ticha.
Je snazší označit druhého než ho pochopit.
Fašismus neroste primárně z nenávisti.
Roste ze slabosti, která odmítla nést vlastní stín.
Z bolesti, která nebyla pochopena.
Ze zoufalství těch, kdo místo smyslu hledali nepřítele.
Z prázdnoty, která volá po krvi.
A právě v tom je rozdíl mezi člověkem zlomeným a člověkem zralým.
Viktor Frankl přežil zvěrstva koncentračního tábora,
protože pochopil, že i v největším utrpení má člověk volbu.
„Nikdo ti nemůže vzít poslední ze svobod – svobodu zaujmout postoj ke každé dané situaci.“
Nenávist není nutnost.
Je to útěk od bolesti, která nemá smysl.
A když bolest neneseš vědomě, začneš ji promítat ven.
Začneš chtít, aby ji nesli jiní.
Ale právě tehdy se ti nabízí jiná cesta.
Nenávist je opakem odpovědnosti,
nikdy nevyléčí tvé utrpení.
A člověk, který najde smysl, nenávist nepotřebuje.
Smysl je vyšší než pomsta
zdroj: Pavel Špatenka
