Paradox lidské existence

Ačkoli podstata nás všech je dokonale čistá, není snadné s ní navázat spojení. Těžkopádný způsob, kterým naše mysl obyčejně funguje, vytěsňuje tuto hlubší, jemnější vibraci do té míry, že si její existence zpravidla nejsme vědomi. Chceme-li skutečně s touto jemnou esencí navázat spojení, musíme utišit všechny rušivé vlivy a uvolnit se z pout, kterými nás omezuje naše obvyklé chápání věcí a jejich podoby.

Během života na tomto světě nás naše podmínění vede k domněnce, že fungujeme převážně racionálním, logickým, či snad dokonce intelektuálním způsobem, že právě v těchto oblastech spočívá naše síla. Požadujeme, aby se svět kolem nás choval podle zákonů racionality.Věda a technika jsou zajisté mimořádnými projevy lidské inteligence, ale scientismus z nás může udělat mechanické bytosti, vést nás k tomu, abychom se přirovnávali ke strojům, zvláště k počítačům. A tak přikládáme obrovský význam rozumu a intelektu, vnějšímu a materiálnímu pokroku, a podceňujeme či dokonce vůbec nebereme v úvahu další lidské stránky.

Ve skutečnosti však racionalita není nejmocnější součástí lidské bytosti. Neměla by to být ani iracionalita, i když tak tomu často bývá. Je jí ne-racionalita. Právě ona je silou, která nás většinou ovládá. Ne-racionalita je projevem nevědomé mysli, té části lidské bytosti, která má obrovskou moc, je nadána instinkty a pracuje podle svých vlastních pravidel. Je upřímnější, ryzejší než racionalita; ve srovnání s ní je v bezprostřednějším spojení s nitrem člověka a nezastírá existenci rozporuplných sil v mysli. Rozporuplné síly jsou zdrojem negativity. Negativita v lidské mysli, které se nic nestaví do cesty, je přenášena do vnějšího světa a tam ničí a zraňuje druhé.V tom spočívá onen paradox. Domníváme se, že jsme rozumné bytosti. Žijeme své životy a plánujeme si je, jako by vše ovládala racionalita. Daleko častěji však převládá ne-racionalita, a to nás mate.Racionální náhled nám diktuje, abychom se zaměřovali jen na to, co dokážeme vnímat. Tím své porozumění omezujeme na dopady a následky spíš než na jejich příčiny, které se často skrývají v nevědomí. Takto ztrácíme kontakt se sebou samými, například při projevech deprese, úzkosti, stresu a jiných nežádoucích negativních stavů či neočekávaných nálad. Protože postrádáme spojení se sebou, nevíme, proč tyto stavy vznikají a odkud se berou.Chybí-li nám toto napojení, nejsme s to psychicky či duchovně růst, protože naše jemné vnitřní energetické systémy jsou narušené a my nejsme schopni sami sobě rozumět. Je proto třeba si tento paradox přiznat a vyrovnat se s ním; spíše se naučit s ním žít než ho přehlížet nebo popírat. Poté se začneme otevírat těm zvláštním, někdy zneklidňujícím, někdy dokonale pokojným silám, které nás také utvářejí, a začneme je přijímat. A právě zde je počátek skutečné duchovní kreativity, kterou obvykle nazýváme duchovní cestou.

Je to cesta duchovní, protože nevyhnutelně vede na jedné straně k oslabování sebestředného uchopování a na druhé straně k rozkvětu probuzených kvalit. Na počátku naší cesty je hlavním sídlem zmíněného uchopování racionální mysl, která se snaží udržovat vše na svém místě. Uznání existence hlubších sil a umožnění jejich integrace tuto tendenci oslabuje, protože nutkavé úsilí mít vše pod kontrolou ztrácí půdu pod nohama.

C. G. Jung popisuje tento stav, když hovoří o individuaci a o postupném odkládání jednotlivých vrstev osobnosti:

Rodí se vědomí, které už nadále není spoutáno malicherným, přecitlivělým, subjektivním světem ega, ale svobodně se podílí na širším světě objektivních zájmů. Rozšířené vědomí už není tím chytlavým, egoistickým uzlíčkem osobních přání, obav, nadějí a ambicí, které musí být neustále vyvažovány a usměrňovány nevědomými tendencemi působícími v opačném směru. Namísto toho je funkcí vztahu ke světu objektů a bezezbytku zapojuje jednotlivce do nerozlučné komunikace se světem v tom nejširším měřítku.12Uvedený rozbor poměrů lidské existence se nabízí jako předehra či pozadí ke scénáři žití, snění a umírání, protože to, co prochází jednotlivými sférami, je právě naše lidskost ve svých mnoha rozměrech. Nahlížíme-li na sebe jako na něco omezeného a statického, v psychickém i duchovním smyslu se tímto náhledem omezujeme. Nebudeme schopni se přes něj přenést. Udržíme-li si však odstup a budeme-li sami sebe vidět jako bytosti komplexnější či dokonce vícerozměrné, vytvoříme prostor pro širší a prostorovější perspektivu. A to je základem proměny, k níž dochází během bdění i snu, i základem cvičení vedoucích k vysvobození v bardu smrti.

Racionální mysl zajisté sehrává v životě důležitou roli. Právě díky ní rozpoznáváme vysoký stupeň kontinuity v tomto světě, což nám umožňuje jednat v celém spektru lidské aktivity. Díky ní jsme také schopni pamatovat si všechny běžné denní úkony, které máme vykonat. Tvoří však pouze jednu část našeho celkového psychického uspořádání.

Pokud nechápeme tuto komplexní povahu naší psýché, nebudeme schopni integrovat svou energii v její úplnosti a uvést do vzájemného souladu své hlubinné energetické systémy.* Nezahájíme-li proces integrace, bude to brzdit naši schopnost cvičení mysli během snění. Chybějící integrace má ještě vážnější následky při umírání, protože všechny neintegrované vlivy v našem nevědomí se během umírání a po smrti projeví a způsobí obtíže. Tomuto tématu se budeme věnovat později.

Pochopení komplexní povahy naší psýché a integrující energie vede k tomu, že dokážeme přijímat lidskou existenci jako paradox. Opouštíme názor, že pouze racionální svět je autentický. Uznáváme síly našeho nevědomí a učíme se s nimi pracovat. Díky tomu se bude moci projevit integrovaná mysl.

Rob Nairn

Žití, snění, umírání

(prevzaté z FB)

Súvisiace články