Láska je, když myslíme víc na dávání než braní. Je to hluboké přání být s někým šťastný a zahrnuje soustavné přání dělat pro něj něco dobrého. Jsme od základu pozitivní a otevření svěžesti, a tak se každý okamžik stává bohatým a plným radosti. Tváří v tvář lásce se zdá všechno možné a neomezené.
Nejčastěji prožíváme lásku jako velmi osobní a jedinečnou. Jestliže však tento pocit a s ním spojené chování pozorujeme pečlivěji, zjistíme, že všichni na světě prožívají jeho nesčetné, ale v podstatě velmi podobné varianty. Třebaže každý, kdo se při pohledu na krásný obličej kdekoli na světě zamiluje, má pocit, že prožívá něco jedinečného. Pokud jsme se někomu otevřeli, prožíváme hluboké propojení s partnerem a můžeme se přitom těšit, že dobrá nálada, která vznikla, se dotkne i jiných. Již Platón chápal lásku jako úsilí o celistvost. Když je člověk čerstvě zamilovaný, je mu jasné, co vlastně má každý vždy a všude před nosem. Nikdo nedokáže přivést k dokonalosti své vlastní štěstí sám. Vše je propojené a existuje jen ve spojení s ostatními. Tak vznikají okruhy šťastných lidí, jejichž hlavní příčinou je láska. Může jít o rodiče a přátele, kteří mají radost ze vztahu, nebo o sousedku, která si pomyslí, že by mohla dát dohromady hezký pár.
Když se bohatá a spojující láska rozvíjí, jsme stále schopnější vidět silné prožitky nadosobně a zcela bez sentimentu. Účinně se tak protne sklon marnit drahocenný čas očekáváním nebo být závislý na podmíněných prožitcích.
Jsme-li připraveni chápat život jako cestu rozvoje, je pro nás samozřejmé podělit se s druhými o dobré dny a vzít si poučení z těch špatných. Jestliže se navíc vystříháme zvláště překážejících pocitů, rozvineme mezi a za prožitky velké množství vědomého prostoru.
Lama Ole Nydahl
Buddha a láska
(prevzaté z FB)