„Láska a soucítění přinášejí nejvíce štěstí z toho prostého důvodu, že jsou naší přirozenosti nejbližší. Potřeba lásky je samotným základem lidské existence. Vyplývá z naší hluboké vzájemné závislosti. Ať jsme jako jedinci sebevíc schopní a vynalézaví, sami bychom nepřežili. Ať se ve vrcholném období života cítíme být jakkoli nezávislí a plní energie, v nemoci, pokročilém věku či raném dětství jsme odkázání na pomoc druhých.
Vzájemná závislost je nepochybně základním přírodním zákonem. Nejen mezi vyspělejšími formami života, ale i mezi hmyzem se najdou tvorové sociální, kteří si i bez náboženství, zákonů a vzdělání pomáhají, neboť cítí svou vzájemnou propojenost a to jim umožňuje přežít. I na nejmenší úrovni hmotné jevy existují na základě vzájemné závislosti. Všechny jevy, počínaje zemí, kterou obýváme, přes oceány, oblaka, lesy a květiny a konče vším, co nás obklopuje, se rodí v závislosti na jemných energetických strukturách. Není-li jejich vzájemné působení v rovnováze, rozplývá se a podléhají rozkladu.
Právě z naší závislosti na pomoci ostatních vyplývá, že potřeba lásky je samým základem našeho bytí. Proto je nezbytné mít opravdový smysl pro odpovědnost a upřímný zájem o druhé.
Musíme se zamyslet nad tím, kým ve skutečnosti jsme. Nejsme průmyslové výrobky. Kdybychom byli pouhými mechanismy, pak by nás stroje mohly osvobodit od utrpení a splnit všechny naše touhy. Protože však lidské bytí není omezeno pouze hmotou, bylo by bláhové upínat naděje výhradně k vnějšímu pokroku. Raději bychom se měli zaměřit na poznání svého původu a podstaty a zjistit tak, čeho je nám doopravdy třeba.
Necháme-li stranou složitou otázku vzniku a vývoje vesmíru, můžeme se shodnout alespoň na tom, že jsme všichni vzešli ze svých rodičů. Naše početí nebylo výsledkem pouhé sexuální touhy, ale i rozhodnutí našich rodičů přivést na svět dítě. Bylo to rozhodnutí odpovědné a nesobecké – vyjadřující soucitný závazek rodičů pečovat o nás tak dlouho, dokud se o sebe nepostaráme sami. Tak je náš život od samého počátku naplněn láskou našich rodičů.
Navíc jsme od nejranějších stádií vývoje závislí na mateřské péči. Někteří vědci tvrdí, že duševní stav těhotné ženy, ať už je klidná či rozčilená, má přímý vliv na nenarozené dítě.
Také po porodu hraje láska důležitou roli. Sotva se ocitneme na tomto světě, začneme sát mléko z matčina prsu a ihned k ní přirozeně přilneme. Také ona, aby nás mohla kojit, musí cítit lásku, neboť hněv a nenávist by bránily tvorbě mléka.
První tři až čtyři roky našeho života jsou klíčovým obdobím vývoje mozku, pro jehož zdravý průběh je nejdůležitějším předpokladem láskyplný tělesný kontakt matky s dítětem. Pokud dítě nechováme v náručí a nekolébáme, pokud necítí z doteku přívětivost a lásku, jeho vývoj se naruší a mozek nebude moci správně dozrát.
Vzhledem k tomu, že dítě nemůže přežít bez péče druhých, je láska jeho nejdůležitější výživou. Štěstí dítěte, rozptýlení jeho strachu a rozvoj zdravé sebedůvěry – to vše přímo závisí na lásce, které se mu od ostatních dostane.
Mnoho dětí dnes vyrůstá v rozvrácených rodinách. Nepoznají-li vřelost, zřídka jsou později schopny mít své rodiče rády a také je pro ně často těžké milovat ostatní.“ *
O to těžší pro tyto děti je, vytvořit pak v dospělosti plnohodnotný, láskyplný, partnerský vztah. Od ranného dětství lásku skoro nepoznali a nyní nevědí, jak s ní zacházet, jak ji dávat dál, jak o ni pečovat a předávat ji dál ve svých dětech. Tak to jde stále dokola z generace na generaci. Stává se z toho začarovaný kruh, ze kterého je jen těžko úniku a to je velice smutné.
Zaujala mě kniha Garyho Chapmana Pět jazyků lásky, kde autor hovoří o citové nádrži o které se dozvěděl od Dr. Rosse Campbella, psychiatra specializovaného na léčení dětí a dospívajících. Popisuje zde, citovou nádrž, která je skryta uvnitř každého dítěte. Tato nádrž je tam proto, aby mohla být naplněna láskou. Když dítě od narození cítí, že je milováno, bude jeho vývoj normální a plnohodnotný. Ale když jeho citová nádrž zůstane prázdná a nebude alespoň z části naplněna láskou, vývoj tohoto dítěte bude nějakým způsobem narušen a bude vybočovat z normálu. Podstatná část tohoto nenormálního chování je způsobena nenaplněnou touhou – prázdnou citovou nádrží lásky.
„Potřeba cítit lásku ovšem není pouze dětským fenoménem. Provází nás v dospělosti i v manželství. Případná zamilovanost nás téměř vždy dočasně uspokojí, ale to je nevyhnutelně pomíjející stav a doba jeho trvání je docela dobře předvídatelná. Poté, co sestoupíme z výšin zamilovanosti, začne nám tato emocionální láska chybět. Je totiž základem naší přirozenosti a středem našich tužeb. Lásku jsme potřebovali dávno předtím, než jsme se „zamilovali“ a budeme ji potřebovat tak dlouho, jak budeme žít.“
„V Americe nedávno skupina vědců hovořila o tom, že míra výskytu duševních onemocnění v jejich zemi je dosti vysoká – trpí jimi kolem dvanácti procent obyvatel. Z následující diskuse pak vyplynulo, že hlavní příčinou depresí není nedostatečné materiální zabezpečení, ale nedostatek lásky od ostatních.
Zdá se být zcela zřejmé, že ať jsme si toho vědomi nebo ne, od narození koluje v našich žilách spolu s krví i potřeba lásky. I kdyby se nám této lásky dostávalo jen od zvířete nebo od někoho, koho jinak považujeme za nepřítele, ať jsme děti nebo dospělí, budeme se jí cítit přitahováni.
Nikdo na světě se nerodí bez potřeby lásky. A to dokazuje, že ačkoli se o to některé moderní myšlenkové směry snaží, nelze ve skutečnosti lidské bytosti definovat pouze fyzikálně. Žádný, byť jakkoli krásný či vzácný hmotný předmět nemůže nahradit vědomí, že jsme milováni, neboť naše hlubší identita a pravá povaha spočívá v subjektivní přirozenosti mysli.“ *
Dávejme a bude nám dáváno, přejme a bude nám přáno. Ani si neuvědomujeme, jak jsou tato slova pravdivá. Měla by se stát naším každodenním mottem. Čím více budeme ze srdce Lásku dávat, tím více ji budeme dostávat a naše srdce se bude více a více projasňovat zářivým Božím světlem. A svět kolem nás bude krásnější. Vše je to o Lásce, celý svět a celý nekonečný Vesmír je o Lásce. Proto dávejme! Dávejme, ať stvoříme ten dnešní svět, alespoň o trochu krásnější, vždyť je to jen v naší moci a v našich silách 😉
* (J.S. Dalajlama: Soucítění a osobnost)
° (G. Chapman: Pět jazyků lásky)
autor:
