Pár slov k pádu impérií

Ferdinand Peroutka píše v prvním díle svých pamětí hned na první straně zajímavost, která na čtenáře působí podivuhodně i nyní, skoro po sto letech. Během zařazení Českého království pod Hasburskou monarchii Češi nedávali nijak najevo svoji nespokojenost s dynastií. Přitom monarchie si s Čechy úspěšně vytírala zadek. Obilná a průmyslová páteř mocnářství nestála Habsburkům za trochu respektu. Disent jako kdyby nebyl a na Masaryka s Benešem bylo většinovou českou společnosti pohlíženo s nedůvěrou až despektem. Rušitelé klidu, podezřelá individua, divné myšlenky. Nezávislost státu jako bláhovost a iluze.

Ještě v roce 1917, v době ruské revoluce, málo co nasvědčovalo v Čechách tomu, že by se na zavedených poměrech mohlo něco změnit. Česká politická linie byla ponížená a pasivní. A s ní i postoj české společnosti ke své vlastní budoucnosti.

Pád Rakouska

 Sám Peroutka toto všechno pouze konstatuje, aniž by upadal do odsuzování či postoje nadřazenosti. Vysvětluje čtenářům, že předčasná a špatně promyšlená revolta Čechů proti Rakousku by měla za výsledek jen les šibenic. A proto disent tehdy skutečně neměl velké šance na úspěch. Čechům proto nezbývalo než pozorně sledovat politický teploměr. A ježto teplota zůstávala stále nízká, zůstávali schoulení a smíření s osudem. V okamžiku, kdy Rakousko začalo ve Světové válce viditelně ztrácet, teplota českého politického klimatu se prudce zvýšila. Naše politická reprezentace se celá probrala z polospánku a zvolila nebývale radiální polohu: „Rakousko pro nás není partnerem, nebude o nás rozhodovat a nemáme s ním nic společného. O našem osudu budou rozhodovat pouze vítězné mocnosti Evropy.“

28. říjen nespadl z nebe

28. říjen je v našich představách určitým bodem nula. Vzhledem k našim neúplným znalostem nám tato část dějin připadá, jako kdyby si lidé na Václavském náměstí z čista jasna provolali samostatnost. Proběhlo však předtím několik podstatných okolností, bez kterých by k žádnému 28. říjnu nedošlo. Za prvé: chaotická stávka 14. října, kterou zorganizovali na vlastní pěst socialisté. V touze urvat z budoucího dělení moci co největší podíl. Stávka se měla původně týkat jen železničních pracovníků a měla za cíl pouze znemožnění masivních odvodů českých potravin do válkou vyčerpaného Rakouska. Zamezení vývozu potravin se také sto procentně podařilo. A pozavírat všechny železničáře nešlo. Za druhé, v ten den došlo i k prohlášení se zahraničních představitelů v Paříži a New Yorku za exilovou vládu (Masaryk, Beneš a Štefánik). Společně přinutily mocnosti Dohody, aby byli jako legitimní česká vláda zahraničními partnery uznáni. Třetím faktorem, který vyhlášení republiky napomohl, byla svolnost císaře Karla Habsburského, který Čechům nabízel nejprve autonomii, jako Maďarům a posléze dokonce i federaci. Příliš pozdě však.

Disent@2011

Současná situace letošního roku 2011 má s tehdejší situací, o které píši výše, určitou analogii. Je nás mnoho, velmi mnoho, kdo si uvědomuje konec starých pořádků. Nárůst informovanosti skrze internet způsobuje propojení lidí navzájem, uvědomění si našich možností a hlavně poznání toho, vůči čemu se chceme vymezit. Vůči stavu iluzorní demokracie, kdy našim vládám vládne ještě někdo další. Koho jsme si nezvolili, koho jsme nikdy neviděli, ale koho tam přesto z řady indicií tušíme. Mohutné obchodní a mocenské zájmy, které neznají hranice a které vysávají z populace sílu, důvěru, peníze i zdraví. My, coby populace, této skryté mašinérii máme sklon pomáhat. Tím, že přistupujeme na hru jejich médií a stvrzujeme tak jejich verzi skutečnosti. Tím, že se necháváme oslabovat jejich očkováním a chemickými potravinami. Tím, že tak velkou část peněz odevzdáváme do systému, z kterého se následně bezostyšně krade ve prospěch korporací a skrytých hegemonů. Aby bylo jasno, skrytými hegemony nemyslím žádné obvyklé karikatury. Určitě tím nemyslím Američany, určitě tím nemyslím Židy, určitě tím nemyslím zednáře. Myslím tím svět monopolů a kartelů a skrytého ovlivňování naší mysli, našeho zdraví a našeho majetku.

15october.net

Proč píšu tento článek: příští sobotu 15. října dojde poprvé na všech kontinentech k něčemu historicky unikátnímu. My, lidé, uděláme gesto vůle po změně. Kdo můžeme, víme o tom a vidíme v tom smysl, vyjdeme ze svých domů a vstoupíme společně na svá vybraná náměstí. Protože jinou možnost, jak vyjádřit svoji vůli, nemáme. Volby nic změnit nemohou. Pokud by volby něco změnit mohly, dávno by byly znemožněny. V naší zemi přitom zatím žádný extrémní důvod protestovat nemáme. Neřešíme hlubokou nezaměstnanost jako ve Spojených státech, Řecku nebo Španělsku. V naší zemi jsme zvyklí na to, že vyděláváme pouze třetinu toho, co naši západní sousedé. A s těmito penězi zvládáme platit stejné ceny za bydlení, energii, jídlo a spotřebního zboží, jako Němci. Popřípadě ceny ještě vyšší. Naučili jsme se tak žít, naučili jsme se být s tím spokojení. Být Čechem resp. Češkou má prostě své nepopiratelné výhody. Do okamžiku, kdy si uvědomíme, že tyto výhody jsou z druhé strany i nevýhody, skrze které se zříkáme možnosti něco změnit, něco ovlivnit. Zdá se nám, že nic ovlivnit nemůžeme. Právě proto spolu potřebujeme mluvit a ukázat si gesto spojeného vědomí. Organizace těchto meetingů plánovaných na sobotu 15. října v Čechách neproběhla zvlášť intenzivně a proto těžko říci, zda se lidé sejdou alespoň na pražském Václavském náměstí. Stálo by to za to. Možná se tam sejdeme později, než v tomto datu. To co se děje v USA se dříve nebo později bude dít asi i jinde. Podívejme se na události z posledních týdnů:

Obsazení Wall Stret (wiki)

Vše začalo pokusem o obsazení Wall Street letos 17. září. V dalších velkých městech jako je Los Angeles a Chicago obyvatelé po vzoru španělské inciativy democraciarealya.es obsazují velká náměstí, aby na sebe a na svůj nesouhlas se směrem vládní politiky vyjádřili nesouhlas. Přeci jenom, válka v Afghanistánu se mezitím stala nejdelší válkou v dějinách USA. Přeci jenom, když vláda zvyšovala daně za druhé světové války, za každý dolar vybraný od jednotlivců se vybral dolar a půl od firem. Nyní, když vláda zvyšuje dolar od jednotlivců, tak jak ukázal Richard Wolff, od firem se vybere navíc jen čtvrt dolaru. Jinými slovy, společnost chápe, že si ji bohatá část národa zotročila. Tím, že se ti největší často nepodílí na placení daní, tíha veřejných výdajů leží na chudnoucí střední a nižší třídě.

Ztroskotanci a samozvanci

I z těchto důvodů se na Floridě armádní a policejní představitelé vyjádřili, že v případě konfrontace nepůjdou proti obyvatelstvu, ale přidají se k němu. Starosta New Yorku Michael Bloomberg řekl 17. září na tiskovce: „People have a right to protest, and if they want to protest, we’ll be happy to make sure they have locations to do it.“ Dokonce i naše česká média o protestech ve Spojených státech začínají velmi opatrně a sporadicky psát. Jakkoliv vizuální styl zpráv a akcentování údajných stovek demonstrujících na mne působí podobně, jako když v sedmdesátém sedmém roce psalo Rudé právo o „ztroskotancích a samozvancích.“

Violent vs. non-violent

Jejich policie reagovala 17. září násilně, jejich média hrají známou hru na pštrosa s hlavou v písku. Podívejte se např. na dnešní Washington Post. Reagovala konec konců ne americká média, ale korporátní média. Reagovala NYPD policie, které na provoz nedávno významně přispěla City Group, jedna ze čtyř hlavních finančních skupin. Beztak to, čemu by se dalo říkal americká média, už neexistuje, kromě blogů a Huffington Post. Lidé přesto vidí co se děje, lidé chápou co se děje. Newyorská policie se pokoušela vyprovokovat násilné incidenty s pomocí pepřového spreje, nepodařilo se. Policie se pokoušela zatknout vůdce protestů, nepodařilo se. Žádní vůdci totiž neexistují. Média se snažila očernit organizace stojící za protestním hnutím, nepodařilo se. Za hnutím totiž žádné organizace nestojí. Policie i média se v New Yorku zachovaly podobně jako policie a média v Mubarakově Egyptě: sáhly po silovém řešení. Vláda doufá, že lidé ztratí zájem. Doufá, že bude příliš mnoho těch, kdo budou sedět doma a neudělají nic. Největším spojencem americké vlády a korporátního státu je nyní apatie.

Apatie versus gesto

A právě apatii v nás proto oslovuji i tímto článkem. Sobota 15. října, Václavské náměstí. Nemusíme dělat transparenty, nemusíme ječet, nemusíme kopat kolem sebe, nemusíme dělat vůbec nic. Stačí jen přijít a s druhými si popovídat o tom, proč tam jsme. Je to jeden den v roce, několik chvil nebo hodina nebo dvě. Nebudete sami. 15. října letošního roku proběhnou poprvé protestní shromáždění zároveň na všech kontinentech, ve všech hlavních městech.

P.S.: Pokud se Vám zdá, že není o čem si povídat, poměrně zásadní námět je kupříkladu graf níže. Pocházející od Michaela DeGusta z TheUnderstatement.com