ŽIJETE ŽIVOT SVÝCH SNŮ NEBO ŽIVOŘÍTE?
Na zamyslenie…. 🙂
Pak řekl jeden boháč, Promluv k nám o dávání.A on odpověděl:
Dáváte jen trochu, když rozdáváte ze svého majetku.
Jen tehdy, dáváte-li sami sebe, rozdáváte opravdově.
Co je váš majetek jiného než jen věci, které uchováváte a střežíte ze strachu, že byste je mohli zítra potřebovat?
A zítřek, co přinese zítřek příliš opatrnému psovi, jenž si zahrabává kosti do nedotčeného písku, když běží za poutníky do svatého města?
A co je strach z chudoby jiného než chudoba sama?
Není obava ze žízně, když je studna plná, samotnou žízní, jež se nedá uhasit?
Jsou ti, co dávají málo z mnoha, které mají – a rozdávají jen proto, aby se jim dostalo uznání a jejich skrytá touha mění dary v cosi ošklivého.
A jsou ti, co mají málo a rozdají to všechno.
Ti věří v život a v štědrost života a jejich pokladnice není nikdy prázdná.
Jsou ti, co rozdávají s radostí a radost je jim odměnou.
A jsou ti, co rozdávají s bolestí a bolest je jejich křestem.
A jsou ti, co dávají a neznají bolest rozdávání, nehledají radost, ani nerozdávají s pocitem vykonaných zásluh;
rozdávají, jako když ve vzdáleném údolí myrta vydechne svou svěží vůni do vesmíru.
Prostřednictvím takových promlouvá Bůh a zpoza jejich očí se usmívá na zem.
Je dobré dávat, jste-li o to žádáni, ale lepší je dávat bez požádání, z pocitu porozumění;
a pro ty, kteří mají ruce otevřeny, je hledání někoho, kdo bude přijímat, větší radostí než dávání.
A je snad něco, co byste měli odepřít?
Vše, co máte, by mělo být jednoho dne rozdáno;
proto dávejte hned teď, doba rozdávání přísluší vám, nikoliv vašim potomkům.
Často říkáte, „Dával bych, ale jen těm, kdo si to zasluhují.“
Stromy ve vašem sadu tak však nepromlouvají, ani stáda na vašich pastvinách. Dávají, aby mohly žít, protože odepírat znamená zahynout.
Ten, kdo je hoden toho, že získal své díly i své noci, si zajisté zaslouží získat od vás i vše ostatní.
A ten, kdo je hoden toho, že může pít z oceánu života, si zaslouží, abyste naplnili jeho pohár vodou ze svého čirého proudu.
A jaká může být větší zásluha než to, co spočívá v odvaze a důvěře, nikoliv v dobročinnosti, ale v opravdovém dávání?
A kým jste, že by si druzí měli rozdrásat svou hruď a odhalit svou hrdost, abyste vy mohli spatřit v nahotě jejich pravou cenu a neskrývanou pýchu?
Nejprve se snažte, abyste si zasloužili poctu stát se dávajícími a být nástrojem dávání.
Neboť v pravdě je to život, jenž dává životu – zatímco vy, kteří se považujete za dávající, nejste ničím jiným než pouhými svědky.
A vy přijímající – a vy všichni jste přijímající – nezvažujte nijak hodnotu vděčnosti, jinak spoutáte pevným jhem sebe i toho, kdo dává.
Raději se vzneste s dívajícím na jeho darech jako na křídlech;
Rozvažovat o svých dluzích totiž znamená pochybovat o štědrosti, jež je zemí otevřeného srdce pro matku a Bohem pro otce.
Kahlil Gibran
prevzaté z:
Súvisiace články
