 |
Každé rozhodnutí osvobozuje. Chronický, trvalý konflikt ale jen nepřetržitě odčerpává energii, což také po psychické stránce vyvolává nechutenství, ochablost až rezignaci. Když se ale probojujeme k jednomu pólu konfliktu, cítíme rychle energii, jež se při tom uvolňuje. Stejně jako se posílí tělo, když překoná infekční chorobu, tak také psýcha vychází posílena z každého střetnutí, neboť se učí, když se vyrovnává s problémem, rozšiřuje v sobě hranice a uvědomuje si stále víc sebe, když se zabývá dvěma protikladnými póly. Z každého prožitého konfliktu získáváme informaci (dochází k uvědomění), která nám podobně jako specifická imunita umožňuje vyrovnat se v budoucnu zcela jistě se stejným problémem. |
Infekce
Na infekci jsou nejčastěji založeny chorobné procesy v lidském těle. U většiny akutních symptomů jde o záněty, od nachlazení přes zápal plic až po choleru a neštovice. U latinských názvů nemocí nám koncovka -itis vždy prozradí, že jde o zánětlivý proces (colitis, hepatitis atd.). Na rozlehlém poli infekčních chorob dosáhla školní medicína také obrovských úspěchy, a to díky antibiotikům (např. penicilin) a očkování. Dříve umíralo nejvíc lidí na následky nějaké infekce, a to je v zemích s vyspělým zdravotnictvím takřka výjimečné. Neznamená to, že bychom prodělávali méně infekčních onemocnění, nýbrž, jen to, že máme k dispozici dobré zbraně, abychom je mohli zneškodnit.
Komu připadá tato (ostatně běžná) terminologie poněkud „vojenská“, neměl by přehlédnout, že zánětlivý proces skutečně vyvolává v těle „válečný stav“: Nebezpečně vzrůstající přesilu nepřátelských choroboplodných zárodků (bakterií, virů, toxinů) napadají a zneškodňují obranné systémy organismu. Toto střetnutí pak prožíváme prostřednictvím příznaků, jako jsou otoky, zrudnutí kůže, bolest a horečka. Když se tělu podaří zvítězit nad choroboplodnými vetřelci, člověk překoná infekci. Pokud zvítězí původci nemoci, pacient umírá. Na tomto příkladu si můžeme velmi snadno a rychle uvědomit analogii, tedy podobnost zánětu a války. Zde se tím myslí, že jak válka, tak také zánět – ačkoli spolu nijak kauzálně nesouvisejí – se vyznačují stejnou vnitřní strukturou a v obou se uskutečňuje tentýž princip, ovšem pouze na rozdílné úrovni manifestace.
Jazyk zná velmi dobře tyto vnitřní souvislosti. Slovo „zánět“ už v sobě obsahuje proslulou „vzněcující jiskru“, která je schopna dovést k explozi celý sud střelného prachu. Příslušný anglický výraz inflammation znamená zápal. Tím se ale dostáváme k obrazným rčením, která používáme také pro válečné střety: Opět vzplál závažný konflikt, kdosi upaluje doutnák, zahrává si se sudem střelného prachu, Evropa se ocitla v plamenech atd. Když je k dispozici tolik zápalných látek, většinou dříve nebo později dojde k výbuchu, při němž se náhle vybije cosi nahromaděného. Tento jev můžeme pozorovat nejen ve válce, ale také ve svém těle, když praskne vřídek nebo také velký absces a ven se vyhrne hnis.
Pro naše další úvahy je důležité přidat ještě jednu analogickou rovinu, a to psychiku. Také člověk může vybuchnout. Když to ale říkáme, nemáme na mysli absces, nýbrž emocionální reakci, při níž se pokouší vysvobodit nějaký vnitřní konflikt. Dále budeme neustále synchronně pozorovat tyto tři roviny „psychika – tělo – národy“, abychom se naučili vidět přesnou analogii mezi konfliktem, zánětem a válkou, která je klíčem k pochopení nemoci jako takové.
Polarita vědomí nás nepřetržitě staví do konfliktu, do pásma napětí mezi dvěma možnostmi. Musíme se neustále rozhodovat, vzdávat se jedné možnosti, chceme-li uskutečnit druhou. Vždy nám tedy něco chybí, jsme věčně nezdraví. Blaze tomu, kdo si dokáže přiznat a cítí toto ustavičné napětí, tuto konfliktnost lidského bytí, neboť většina lidí má sklon věřit, že nejjistější způsob, jak se zbavit konfliktů, je žádný nevidět ani nevnímat.
Stejně naivně věří malé děti, že je nikdo neuvidí, když zavřou oči. Jenže konflikty nezajímá, jestli je někdo vnímá, nebo ne – prostě jsou neustále přítomné. Kdo však není připraven unést, zpracovat a postupně dovádět k řešení konflikty ve svém vědomí, tomu poklesnou na tělesnou úroveň a projeví se v podobě zánětu. Každá infekce je zhmotněný konflikt. Když se někdo vyhýbá střetnutí v psýše (se všemi jeho bolestmi a nebezpečími), vynutí si toto střetnutí v tělesné rovině své právo na existenci v podobě zánětu.
Podívejme se na tento proces, jakož i na jeho obdoby na třech úrovních (zánět – konflikt – válka):
1. Podráždění: původci choroby pronikají dovnitř. Může jít o bakterie, viry nebo jedy (toxiny). Tento průnik není závislý ani tak na výskytu původců – jak se domnívá spousta laiků – jako spíš na ochotě organismu vpustit je dovnitř. Medicína hovoří o špatné imunitě: Problém infekce nespočívá – jak stále ještě věří fanatičtí stoupenci sterility – v existenci choroboplodných zárodků, nýbrž ve schopnosti s nimi žít. Už tato věta se dá téměř doslova použít na úrovni vědomí, neboť ani zde nezáleží na tom, že člověk žije ve sterilním; tzn. bezproblémovém, bezkonfliktním světě, nýbrž na tom, zda je schopen žít s konflikty. Není snad třeba v této souvislosti dalekosáhle dovozovat, že imunitní situaci reguluje psychika, když se dokonce i ve vědeckém táboře v tomto směru zkoumá stále víc (výzkum stresu atd.).
Mnohem působivější ovšem je bedlivě pozorovat tyto souvislosti na vlastní osobě. Kdo tedy odmítá otevřít své vědomí konfliktu, jenž by ho velmi podráždil, musí otevřít své tělo dráždivému původci. Tito původci se usadí v určitých slabých místech těla, jimž se říká loci minoris resistentiae (místa s nižší odolností) a jež školní medicína považuje za vrozené, popř. zděděné slabiny. Kdo neumí myslet analogicky, zaplete se v této části většinou do neřešitelného teoretického střetu. Školní medicína redukuje náchylnost určitých orgánů zánětům na tuto jejich vrozenou slabost, což zdánlivě znemožňuje další výklad neboli interpretaci. Psychosomatika však už dávno zjistila, že určité okruhy problémů se vztahují k určitým orgánům, dostala se však s touto koncepcí do rozporu se školně medicínskou teorií loci minoris resistentiae.
Tento zdánlivý rozpor však rychle pomine, když na spor nahlédneme z jiného, třetího hlediska. Tělo je zjevný výraz vědomí, tak jako je dům zjevným vyjádřením architektova nápadu. Idea a manifestace si vzájemně odpovídají tak jako fotografický pozitiv negativu, aniž jsou stejné. Každá část a každý orgán těla tak odpovídají určitému psychickému obsahu, určité emoci a určitému okruhu problémů (na těchto obdobách jsou založeny např. fyziognomie, bioenergetika, psychické masážní techniky apod.). Člověk inkarnuje s určitým vědomím, jehož momentální stav je výrazem jeho dosavadní učební cesty. Přináší si s sebou určitý vzorec problémových okruhů, jejichž postupné výzvy, aby je řešil, utvářejí jeho osudovou cestu, neboť charakter + čas = osud. Charakter se ani nedědí, ani jej nevytváří okolí, nýbrž si ho člověk přináší s sebou“ – je to výraz inkarnujícího vědomí.
Tento stav vědomí spolu se specifickými problémovými konstelacemi a životními úkoly je to, co např. astrologie předkládá prostřednictvím měření časové kvality symbolicky v horoskopu. (Bližší k tomuto tématu viz Osud jako šance.) Jestliže ale tělo je výrazem vědomí, také v něm se znovu nacházejí příslušné vzorce. Znamená to ovšem rovněž, že zvláštní okruhy problémů mají svou tělesnou, popř. organickou odezvu v určité náchylnosti. Této souvislosti využívá např. diagnostika podle duhovky, aniž však dosud bere v úvahu možnou psychologickou korelaci.
Locus minoris resistentiae je onen orgán, který musí převzít učební proces na tělesné úrovni pokaždé, když člověk vědomě nezpracuje psychický problém odpovídající orgánu. V dalších kapitolách budeme v jednotlivých krocích postupně objasňovat, který orgán odpovídá kterému problému. Kdo pozná tyto obdoby, tomu se otevře docela nový rozměr skrytý za průběhem nemoci, o který se nutně připravují všichni ti, kteří se neodváží oprostit od systému kauzálního myšlení.
Když nadále pozorujeme průběh zánětu, aniž si za tím ještě vyložíme místo děje, vidíme, že původci nemoci pronikají v této první fázi (podráždění) do těla. Tomuto procesu odpovídá v psychické rovině výzva způsobená nějakým problémem. Impulz, s nímž jsme se do¬sud ještě nevyrovnávali, proniká obranou na pomezí našeho vědomí a dráždí nás. Rozněcuje napětí nějaké polarity, již od té chvíle prožíváme vědomě jako konflikt. Pokud funguje velmi dobře naše psychická obranyschopnost, nemůže zmíněný impulz dorazit do nadvědomí – jsme imunní vůči výzvě, a tím také vůči prožitku a vývoji.
Také zde platí „bud‘, anebo polarity. Jestliže se přestaneme bránit ve vědomí, zůstává zachována tělesná imunita – pokud je ale naše vědomí imunní vůči novým impulzům, tělo je připraveno přijmout dráždivé původce nemoci. Podráždění neujdeme, jen si můžeme vybrat, v jaké rovině k němu dojde. Vyjádřeno vojenskými termíny, odpovídal by této první fázi podráždění průnik protivníka na území druhé strany (narušení hranic). Tímto útokem na sebe nepřátelští vetřelci samozřejmě přivolají veškerou pozornost vojenských a politických sil obránců – všichni překypují aktivitou, vrhají se se vší energií na nový problém, shromažďují bojové jednotky, mobilizují, poohlížejí se po spojencích -zkrátka a dobře soustřeďují se na ohnisko neklidu. V tělesné rovině se tomuto procesu říká
2. Fáze exsudace: dráždiví původci nemoci se uchytili a vytvářejí ložisko zánětu. Do něj odevšad proudí tkáňový mok, tkáň otéká a pociťujeme většinou napětí. Sledujeme-li svůj psychický konflikt do této druhé fáze, také v něm se zvyšuje napětí. Všechnu svou pozornost soustředíme na nový problém – nejsme schopni myslet na nic jiného – pronásleduje nás ve dne v noci – nemluvíme o ničem jiném – všechny naše myšlenky krouží nepřetržitě kolem tohoto problému. Téměř všechna naše psychická energie se tak vlévá do konfliktu – doslova vyživujeme problém, nafukujeme ho, až před námi ční jako nepřekonatelná hora: Konflikt zmobilizoval a upoutal na sebe všechny naše psychické síly.
3. Obranná reakce: naše tělo si vytváří kvůli původcům (= antigony) specifická antitělíska (v krvi a v míšním moku). Lymfocyty a granulocyty vybudují kolem choroboplodných zárodků tzv. granulocytový val a makrofágy je začnou požírat. Válka je tedy v tělesné rovině v plném proudu, protivníci jsou obkličováni a napadáni. Když se konflikt nedá vyřešit na místní úrovni (lokální válka), dochází k všeobecné mobilizaci: do střetnutí se zapojuje veškeré „obyvatelstvo“ a zaměřuje na ně všechnu svou aktivitu. V těle prožíváme situaci, v níž se dostavuje
4. Horečka: obranné síly ničí svým útokem původce nemoci a škodliviny, které se přitom uvolní, vyvolají horečku. Celé tělo při horečce odpovídá na lokální zánět zvýšením teploty. Míra látkové výměny se při zvýšení tělesné teploty o 1 °C zdvojnásobí, z čehož je patrné, jak mocně zintenzivňuje horečka obranné procesy. Proto také lidová moudrost praví, že horečka je zdravá. Výše teploty se tedy vztahuje k rychlosti průběhu nemoci. Proto bychom měli všechna opatření na snížení teploty omezit pouze na hraniční situace, kdy je ohrožen život, a ne v panické hrůze uměle snižovat jakoukoli nepatrně zvýšenou teplotu.
V psychické rovině konflikt v této fázi vyčerpal veškerou naši energii. Podobností mezi vysokou tělesnou teplotou a psychickým rozrušením je až nápadně hodně, takže můžeme mluvit rovněž o tom, že horečně něco očekáváme nebo že hoříme zvědavostí. (S dvojznačností slova horečka pracuje známá populární píseň Fever.) Proto je nám horko, když se vzrušíme, stoupne nám srdeční tep, zrudneme (ať už láskou nebo zlostí…), když se potíme a chvějeme. Nic z toho není zrovna příjemné – je to ale zdravé. Nejen horečka je zdravá, ještě zdravější je, když se vyrovnáváme s konflikty, a přece se mnozí snaží udusit horečku i konflikty pokud možno v zárodku a ještě jsou pyšní na toto umění útisku (Jen kdyby potlačování nepůsobilo tolik radosti!).
5. Lysis (pozvolný ústup horečky): předpokládejme, že obranné síly organismu byly úspěšné. Zatlačily cizí tělíska, zčásti je pohltily (sežraly!) a jak obranná tělíska, tak vetřelci se rozpadají (ztráty jsou na obou stranách!) – výsledkem je žlutý hnis. Původci nemoci opouštějí tělo ve změněné, zneškodněné formě. Změnilo se tím také tělo, neboť nyní a) má informaci původců, tzn. že získalo „specifickou imunitu“, a b) všechny jeho obranné síly jsou vycvičené a posílené – tomu říkáme „nespecifická imunita“. Vojenskou terminologii lze říct, že jedna strana zvítězila, avšak ztráty utrpěly obě strany. Vítěz ovšem vyšel ze střetnutí posílen, protože se „vyladil“ na nepřítele, zná ho a je schopen na něj v budoucnu specificky reagovat.
6. Smrt: může se ale také stát, že zvítězí původci nemoci a pacient zemře. Fakt, že to považujeme za nepříznivější výsledek střetnutí, tkví pouze a jedině v tom, že nejsme nestranní. Je to jako při fotbale: záleží jen na tom, kterému týmu člověk fandí. Vítězství je vítězství a je jedno, která strana ho dosáhla – válka končí tak jako tak. Vítězný jásot není o nic halasnější – až na to, že se ozývá z druhé strany.
7. Chronicita: když se nepodaří ani jedné straně vyřešit konflikt podle svého, dochází ke kompromisu mezi původci choroby a obrannými silami. Zárodky zůstávají dál v těle, i když nezvítězily (smrt), ale také nebyly zcela poraženy (vyléčení ve smyslu „restitutio ad integrum“). Nastává přechod choroby do chronického stavu. Symptomaticky to je vyjádřeno stále zvýšeným množstvím lymfocytů a granulocytů, antitělísek a mírně zvýšenou sedimentací a teplotou. Ne zcela vyřešená situace vytvoří v těle ložisko, na něž se neustále váže energie, jež pak chybí v organismu jinde. Pacient se cítí malátný, unavený, bez chuti a bez nálady, apatický. Není úplně nemocný, ale ani úplně zdravý – neprobíhá skutečná válka, ale nevládne ani skutečný mír, došlo prostě ke kompromisu – a ten je stejně prohnilý jako všechny kompromisy na světě. Kompromis je vznešeným cílem zbabělců, „vlažných“ (Ježíš říká: „Ale že jsi vlažný, a nejsi horký ani studený, nesnesu tě v ústech“), kteří se stále bojí následků svého jednání a odpovědnosti, již tím na sebe musejí brát. Kompromis však nikdy nic nevyřeší, neboť nenastolí absolutní rovnováhu mezi dvěma póly ani nemá sílu je sjednotit. Kompromis znamená trvalý spor a stagnaci. Vojensky řečeno je kompromis zákopový boj (viz první světová válka), který i nadále spotřebovává energii a materiál, a tím značně oslabuje, ochromuje všechny ostatní oblasti jako hospodářství, kulturu atd.
V psychické rovině odpovídá chronicitě trvalý konflikt. Uvízneme ve střetu a nenacházíme ani odvahu, ani sílu se rozhodnout. Každé rozhodnutí vyžaduje oběť – můžeme prostě současně udělat pouze jedno, nebo druhé – a tyto nutné oběti nahánějí strach. Mnozí lidé tak ustrnou uprostřed konfliktu a nejsou schopni podpořit vítězství jednoho nebo druhého pólu. Neustále zvažují, které rozhodnutí by bylo správné a které chybné, a nechápou, že v abstraktním smyslu neexistuje nic, co je správné nebo chybné, neboť k uzdravení potřebujeme oba póly. V rámci polarity je však nemůžeme uskutečňovat současně, nýbrž postupně – musíme se tedy rozhodnout pro jeden z nich. Rozhodněme se tedy konečně!
Každé rozhodnutí osvobozuje. Chronický, trvalý konflikt ale jen nepřetržitě odčerpává energii, což také po psychické stránce vyvolává nechutenství, ochablost až rezignaci. Když se ale probojujeme k jednomu pólu konfliktu, cítíme rychle energii, jež se při tom uvolňuje. Stejně jako se posílí tělo, když překoná infekční chorobu, tak také psýcha vychází posílena z každého střetnutí, neboť se učí, když se vyrovnává s problémem, rozšiřuje v sobě hranice a uvědomuje si stále víc sebe, když se zabývá dvěma protikladnými póly. Z každého prožitého konfliktu získáváme informaci (dochází k uvědomění), která nám podobně jako specifická imunita umožňuje vyrovnat se v budoucnu zcela jistě se stejným problémem.
Kromě toho každý prožitý konflikt učí člověka celkově lépe a odvážněji čelit problémům, což v tělesné rovině odpovídá přibližně nespecifické imunitě organismu. Stejně jako v tělesné rovině znamená každé řešení nemalé oběti, především na protivníkově straně, tak také psychika musí při rozhodování draze platit: je třeba rozžehnat se s mnohými dosavadními názory a míněními, s oblíbenými životními postoji a zažitými zvyky. Nicméně všechno nové předpokládá zánik starého.
Ukázka z knihy Nemoc jako cesta, kterou naleznete v naší nabídce Knihy o zdraví.
Související články:
Fascinující schopnost imunitního systému
Jak zvládat běžné infekční nemoci
Co bychom měli vědět o zánětu v těle
Za všechno může imunitní systém
Absces a hnisavý proces
Horečka je vaším přítelem, strach z ní je zbytečnou fobií
Více informací na: http://www.celostnimedicina.cz/za-nemoci-si-muzeme-sami.htm#ixzz1aUfVRCZY
