nebo dokonce božské, jak tvrdí „duchovní lidé“…
Udělejme si pořádek v tom co mnozí kolem nás tvrdí. Jsou to většinou lidé jdoucí po „duchovní cestě“. A dovolím si říct, že nemají pravdu. Děti nemají božskou podstatu, ani nejsou převtělenými anděly. Sic to tvrdí většina duchovních či alternativních lidí. Jak to tedy je?
Děti a jejich čistota, respektive čistota jejich mysli je branou k božskosti. Ale není to božskost sama. To, že se mi dospělí od dětí máme učit, pravda však je. Ne ovšem jejich božskosti, ale jejich stavu mysli. Dítě má mysl čistou a 
neposkvrněnou svým sobeckým egoismem, tím neprostupujícím „jástvím“ na rozdíl od nás dospělých. Malé děti nemají totiž povahové vlastnosti prospěchářů, egoistů, podlézáků, vlez do zadků, sobců, rozlišování dobrého a lepšího apod. Nejsou naplněni strachem od rána do večera. To jsou vlastnosti nás dospělých. A tyto dospělácké projevy jsou tím, co nám zastírá to čisté vidění malých dětí. To je ten markantní rozdíl proč jsou děti daleko blíže k „božskému“ než my dospělí. Ovšem oddělme od sebe „božskost“ jak tvrdí někteří a „neposkvrněné vnímání“. Malé děti mají právě to neposkvrněné vnímání, které jim dovoluje vidět věci, které mi dospěláci nevidíme. Dokážou vnímat energie, cítí astrální bytosti, jsou citlivější k událostem, které mají nastat. Jejich vnímání je jako velmi citlivá elektronická ladička na hudební nástroje. Dokáže zaznamenat jakoukoliv nepatrnou odchylku od správného tónu. My dospělí jsme v poměru k nim jako ladič piana s dvacetikilovým kladivem v ruce. Pokud se tedy dospělí mají učit od svých nebo i ostatních dětí, je to především o otevřenosti, nesobeckosti, sdílení, naslouchání, podpoře, lásce, emocích. Není to o nařizování, určování pravidel, postoje silnějšího a moudřejšího. Ano děti je potřeba vychovávat a naučit je mnoho věcí do života. Ale to lze i sdílením, jemným přístupem, empatií, otevřeností a hlavně vlastním příkladem. Bohužel to ale není o tom, že já takto děti budu vychovávat i když takový nejsem. Tak to nefunguje. Děti se učí následováním, kopírováním chování a myšlení, které vidí a cítí. My sami se musíme změnit, aby tuto změnu zaznamenali a poté udělali i naše děti. Jinak ze mě bude rodič bez autority, který mluví jako papoušek ale nedokáže si sám nic uvědomit. V případě, že na sobě budete pracovat, pak společná cesta rodiče i dítěte může vést k opravdové božské harmonii…
Mějte krásný víkend,
Pavel
ĎAKUJEME:
