Dávat, to je jeden z nejlepších pocitů, jaké můžeme v životě zažít. Schopnost dávat je něco jiného než obětovat se: pokud se obětujeme, neumožňuje nám to přijímat.
Když dáváme, skutečně cítíme svou velikost. Vše, co dáváme, nám automaticky otevírá dveře k tomu, abychom se v danou chvíli cítili dobře a dokázali přijímat. Právě proto byli příslušníci tolika prastarých indiánských kmenů tak štědří: dávání jim dovolovalo cítit velikost vlastního ducha.
Dávání je vlastně jednou z podob přijímání. Podle toho, do jaké míry někomu ze sebe dáváme, jsme schopni cítit, kolik lásky nám dává on. Je možné, že nás ten člověk bezvýhradně miluje, ale kdybychom mu v tuto chvíli nedávali, necítili bychom se natolik otevření, abychom přijali to, co nám dotyčný dává oplátkou. A právě v tomto poznání spočívá skutečná kvalita přijímání. Dáváme proto, abychom přijali tentýž dar či pocit, jejž dáváme – dáváme, prožíváme a přijímáme svou velikost ducha.
* * *
Dnes spočívá tvůj úkol v tomto: představ si, že máš k dispozici všechny zdroje světa a že můžeš lidi požehnat čímkoliv, co podle tvého názoru zrovna potřebují. Během dne si udělej chvilku, abys mohl určité lidi obdarovat. Podpoř své blízké. Dej jim trochu víc. Vyjdi ze sebe. Trochu víc se usmívej. Trochu víc jim vyjdi vstříc. Vymysli, komu bys mohl dát zvláštní dárek, aniž k tomu máš důvod – čistě jen proto, že ti to udělá radost. Celý den si představuj, že žehnáš lidem kolem sebe tím, že jim dáváš různé dary.
* * *
– z knihy Jestli to bolí, není to láska; Chuck Spezzano
(z FB)