Láska je naléhavé nutkání být zajedno s celkem, hluboké nutkání rozpustit sebe i ostatní a dosáhnout tak jednoty. Láska je taková proto, že jsme odtrženi od svého vlastního zdroje; a z tohoto oddělení vzniká touha vrátit se zpátky k celku, být s ním zajedno. Když vytrhneme ze země strom i s kořeny, bude toužit po tom, aby mohl zakořenit, protože to byl jeho skutečný život. Teď umírá. Oddělen od země, nemůže strom existovat. Strom musí existovat v zemi, se zemí, skrze zemi. A taková je i Láska.
Naše ego se stalo bariérou mezi námi a zemí – celkem. Člověk se dusí, nemůže dýchat, protože ztratil své kořeny. Není vyživován. A Láska je touha být vyživován; Láska má své kořeny v existenci.
Celý úkaz je snazší, když jde o opačnou polaritu – proto je muž přitahován k ženě a žena k muži. Muž může nalézt svou zem skrze ženu a zakořenit může zase díky ženě; a žena může zakořenit skrze muže. Muž a žena se doplňují. Muž sám je polovinou, která zoufale touží být celkem. Žena sama je také jen polovinou. Když se tyto dvě poloviny setkají, smísí se a splynou, člověk poprvé pocítí zakořenění, uzemnění. A velikou radost z bytí.
Muž nezakoření jenom v ženě, ale díky ženě zakoření i v Bohu. Žena je jen branou, a muž také. Muž a žena jsou branami k Bohu. Touha po Lásce je touha po Bohu. Můžeme a nemusíme tomu rozumět, ale touhou po Lásce skutečně dokazuje Boží existenci. Jiný důkaz není. Bůh existuje, protože člověk miluje. Bůh existuje, protože člověk nedokáže žít bez Lásky.
Nutkání milovat prostě vyjadřuje, že jsme-li sami, trpíme a hyneme. Společně rosteme, jsme živeni, naplněni, spokojeni.
Ptáme se, co je to láska? Proč z ní máme takový strach?
Tomu bychom měli porozumět: zakořenit v celku můžeme jen pokud ztratíme sami sebe; není jiné cesty. Jsme přitahováni k celku, protože chceme být živeni, ale v okamžiku, kdy se máme v celku rozplynout, začneme mít strach. Tento strach vznikl proto, že ztrácíme sami sebe. Stahujeme se tedy zpátky. To je veliké dilema. Každá lidská bytost tomuto strachu musí čelit, utkat se s ním, projít jím, porozumět mu a překonat ho.
Musíme porozumět, že obojí vyrůstá z téhož.
Jak pravil Ježíš: Láska je Bůh a Bůh je Láska!
Láska jako stav bytí znamená, že prostě milujeme; nesnažíme se vytvořit žádný vztah. Naše Láska je jako vůně květin. Nevytváří žádné vztahy; nevyžaduje, abychom byli takoví či makoví, chovali se a jednali určitým způsobem. Taková Láska nic nevyžaduje, je prostě sdílena. A když něco sdílíme, nevyžadujeme za to žádnou odměnu. Samo sdílení je pro nás odměnou.
Jestliže se nám stane Láska vůní, bude v sobě mít nesmírný půvab a ještě něco, co je daleko výš než takzvané lidství. Bude v sobě mít něco božského.
Láska může růst zase jenom v lásce. Láska potřebuje milující ovzduší – to je základní věc, kterou si musíme zapamatovat. Láska může růst jen v milujícím ovzduší. Potřebuje být obklopována stejným tepem. Pokud matka i otec milují, nejen své dítě, ale i sebe navzájem, pokud má jejich domov láskyplnou atmosféru, pokud jím proudí Láska, z jejich dítěte se stane milující bytost a nikdy se nebude ptát:
„Co je to láska?“ Pozná Lásku od samého začátku, Láska se stane jeho podstatou.
(Osho: Život, láska, smích)
Láska a touho, to je něco jiného. Zkopíruji sem na vysvětlení to, co už jsem kopíroval mnohokrát, tedy:
Láska je způsob nahlížení, vnímání nikoliv lpění, touha, vztah či emoce. Tyto stavy (touha, lpění atd.) jsou jen produktem ega a vznikají z touhy po stavu štěstí který nám přichází skrze lásku. Touha nám ve skutečnosti právě v prožití tohoto štěstí spíše brání. Láska nás nikdy nezraňuje, jen my se můžeme cítit zraněni skrze nenaplněnou touhu a později si to vyložit jako bolest z lásky. Láska vás vždy naopak činí šťastnými. Stavu, kdy už dokážeme milovat vše se přibližují mystikové spolu s přiblížením k žití v pravdě a prosté existenci. Tomu stavu se pak dá říkat absolutní láskyplné sebeodevzdání nebo všepřijetí a je základem opravdového štěstí. Pojem a slovo Láska vnímám prostě jako to když miluji a to je opravdu náhled a nemusí být nutně doprovázen lpěním, touhou, vztahem či emocí, tedy produkty ega. S láskou se ego rozplývá. Kdysi jsem slyšel názor, že lepší pocit než milovat je být milován (nebylo to tak přímo vysloveno ale bylo to asi myšleno spíše ve smyslu byt milován jinou osobou). K tomu podotýkám že ano, nesmíme opomíjet ani lásku k nám samým, avšak cizí láska k nám samým nám sama pocit štěstí nedává, ta nám jen pomáhá aby my sami jsme se milovali a přijali a tedy opět je to zase jen a jen náš prožitek lásky, který nám může dát štěstí, pakliže mu dáme tu možnost a nebudeme tomu stavět do cesty další překážky ega. Toto vše neodsuzuje touhu jako takovou či ego, protože v pravdě není asi nic špatné ani dobré. Touha a ego však prožívají pocity zklamání a uspokojení, kdy takovéto uspokojení je jen krátkodobé přijetí, které závisí na dosažení vnějších úspěchů. Touhy a sny jsou věci úžasné a o jejich krásách se dočteme třeba v knize Alchymista od Paula Coelha stejně jako je krásné ego, tak věrně vyobrazené Michaelem Endem v pohádce Nekonečný příběh. Tak se dle mne liší alchymistická a mystická cesta Na mystické cestě člověk rozpouští své ego (avšak i to vyžaduje jeho přijetí, pokuď ho má) a žije jen přítomností a láskou, kdežto na cestě alchymistické své ego také přijmete ale nesnažíte se ho tak úplně rozpustit a když už tak jen částečně ale snažíte se se svým egem pracovat a dosáhnout relativně šťastněho života i s projevy ega. To ovšem neznamená, že by mystik své ego nebo emoce potlačoval, to by totiž znamenalo jejich nepřijetí, on je stejně jako člověk na cestě alchymistické prožije v jejich přítomnosti a kráse. Takto můžeme říci o všem, že je to krásné, ovšem krása není vlastnost nýbrž úhel pohledu a svým způsobem iluze ega. Ale je to krásná iluze že? 🙂
Toto je zas převzato z jednoho komentáře tohoto vyjádření:
Laska je nesobecka, nic nenabízí, láska je tiché sdílení bytí a způsob nahlížení jsoucna a existence všeho, včetně sebe sama. Je to výsledek prvotního úžasu, údivu nad závratností bytí, který se skrze Lásku stává součástí našeho vlastního já. Není to stav, ale pravé bytí, jak to chápu i já. Mám tu ještě jeden citát z Holana: „Víc, než být, je milovat, můj milý, třeba bys jen přelud miloval…“
Přesto všechno je asi pravdou, že bytí skrze lásku je naším přirozeným bytím a že vždy buďto žijeme skrze lásku nebo, když tomuto tak není, toužíme se do onoho stavu vrátit a tak vzniká všechna touha, která nám může být i hnacím motorem za štěstím a láskou ale nakonec až lásku nalezneme, ztratíme i touhu protože už není potřeba, když už jsme v tomto přirozeném bytí skrze lásku.
Martin,
ďakujeme za doplnenie (a všetko najlepšie k Tvojmu sviatku!)
veľa razy sme o tom písali, vždy z iného uhla pohľadu. samozrejme, túžba a vášeň nie je Láska … v prvom prípade funguje hlavne 1. a 3. čakra, pri Láske nastupuje 4.čakra … bez ega a jeho potreby vlastníctva, ovládania a kontroly 😉