Zamilujte se sami do sebe (1/3)

„Miluj svého bližního jako sám sebe.“

Problémem mnoha spoluzávislých lidí je fakt, že děláme jen to. Co je ještě horší, mnoho z nás by si nedokázalo představit, že bychom se k druhým chovali tak, jako se chováme sami k sobě. To bychom se neodvážili a oni by nám to ani nedovolili.

Většina lidí, kteří jsou spoluzávislí, trpí oním nejasným, ale pronikavým strádáním, a to jenízká sebehodnota. Necítíme se dobře sami o sobě, nemáme se rádi a nepřipadáme si hodni lásky druhých. Pro některé z nás je nízká sebehodnota ještě slabým výrazem. Nejen, že se nemáme rádi – my se nenávidíme.

Nelíbí se nám, jak vypadáme. Nemůžeme vystát svá těla. Myslíme si, že jsme pitomí, neschopní, netalentovaní a v mnoha případech nehodni lásky. Máme za to, že naše myšlenky jsou nemístné a špatné. Myslíme si, že naše pocity jsou nemístné a špatné. Věříme, že nejsme důležití, a když naše pocity zrovna nejsou špatné, myslíme si, že na nich nezáleží. Jsme přesvědčení, že naše potřeby nejsou důležité. Myslíme si, že jsme podřadní a že se lišíme od zbytku světa – necítíme se jedineční, ale podivně a nevhodně odlišní. Nedíváme se na sebe přes růžové brýle, ale přes špinavý, šedivý film.

Možná jsme byli učeni tomu, že máme skrývat a popírat své skutečné pocity o sobě samých tím, zda se správně oblékáme, zda nám drží náš účes, zda žijeme ve vhodném domě a jestli máme tu správnou práci. Můžeme se chlubit tím, že jsme toho všeho dosáhli, ale hluboko pod tím vším leží věznice, kde sami sebe tajně a nemilosrdně týráme a utlačujeme. Někdy se týráme přímo před celým světem, když o sobě říkáme ošklivé věci. Jindy si k tomu ještě někoho přizveme, aby nám pomohl v mučení nás samých, jako například když dovolíme určitým lidem nebo náboženským zásadám, aby v nás vyvolávali pocity viny, nebo když někomu dovolujeme, aby nám ubližoval. Ale ty největší a nejhorší tresty pokračují v soukromí – uvnitř našich myslí.

Sami sebe si dobíráme donekonečna, zasypáváme se hromadami toho, co bychom měli a neměli dělat podle našeho svědomí, a vytváříme si celé hory bezcenné, odporné viny. Nezaměňujte toto se skutečnou, autentickou vinou, která nás může motivovat ke změně, učí nás cenné lekce a vede nás k bližšímu vztahu se sebou samými, s druhými lidmi a s naší Vyšší Silou. Neustále se zapojujeme do nemožných situací, kde nemáme na výběr nic jiného, než se cítit mizerně kvůli tomu, jací jsme. Nejdřív cítíme pocit, a pak si říkáme, že bychom se tak cítit neměli. Pomyslíme na něco, a pak si říkáme, že bychom tak přemýšlet neměli. Uděláme rozhodnutí, učiníme podle něj, a pak si říkáme, že bychom tak jednat neměli. Na těchto situacích není nic k napravování, nedá se k tomu nic doplnit, neudělali jsme nic špatně. Uvízli jsme v útlaku, který jsme si vytvořili, abychom se nadále mohli cítit nejistí, utlačení a plní úzkosti. Sami sebe navádíme do pastí.

Jedna z mých oblíbených podob sebeutlačování zahrnuje dilema mezi dvěma věcmi, které je třeba udělat. Udělám rozhodnutí, že vykonám tu první. Jakmile se k tomu rozhodnu, říkám si: „Měla bych ale udělat tu druhou.“ Takže začnu dělat tu druhou věc a začnu se napadat znovu: „Tohle bych opravdu neměla dělat. Měla jsem napřed udělat tu první.“ A nebo ještě další příklad: Upravím si účes, namaluji se, podívám se do zrcadla a říkám si: „No teda, vypadám divně. Takhle bych neměla vypadat.“

Někteří z nás věří, že jsme udělali tak zlé chyby, že nemůžeme oprávněně čekat odpuštění. Někteří z nás věří, že samotné naše životy jsou omyl. Mnozí z nás věří, že všechno, co jsme kdy udělali, byly chyby. A pár z nás věří, že nemůžeme udělat nic dobře, ale ve stejné chvíli od sebe vyžadují dokonalost. Uvádíme se do nemožných situací, a pak se ptáme, jak je možné, že jsme se v nich ocitli a nemůžeme z nich ven.

Pak dokončíme svou práci tím, že se začneme stydět. Nelíbí se nám, co děláme, a nelíbí se nám, kdo jsme. V úplném základu nejsme dost dobří. Z nějakého důvodu nás Bůh stvořil jako osoby naprosto nevhodné k životu.

Ve spoluzávislosti, stejně jako v každé oblasti života, je všechno spojeno se vším a jedna věc vede k další. V tomto případě je naše nízká sebehodnota často úzce spojena s většinou toho, co děláme nebo neděláme, a to vede k mnoha našim problémům.

Jako spoluzávislí se často nemáme rádi tak moc, až věříme, že nesmíme se sebou vůbec počítat – jinými slovy, chovat se sobecky. Řešit sebe samé na prvním místě je naprosto vyloučeno. Velice často jsme přesvědčeni, že za něco stojíme, jen tehdy, když děláme něco pro druhé nebo se obětujeme, takže nikdy neříkáme Ne. Někdo tak bezvýznamný jako my musí vždy ujít mnoho mil navíc, aby se zalíbil. Nikdo z těch druhých, kteří mají správnou mysl, by se přece nemohl bavit s námi a mít nás rád. Myslíme si, že musíme pro lidi neustále něco dělat, abychom si udrželi jejich přátelství.

Potřeba bránit se, kterou u spoluzávislých lidí vídám, pochází většinou nikoli z toho, že by je někdo přímo kritizoval, ale z toho, že kvůli tak nízké sebedůvěře nám jakýkoli zpozorovaný útok hrozí zničením. Cítíme se tak špatní a máme takovou potřebu být dokonalí a vyhnout se studu, že nemůžeme nikomu dovolit, aby nám řekl, že něco děláme špatně. Jeden z důvodů, proč někteří z nás rýpají do ostatních a kritizují je, je ten, že přesně to samé děláme sami sobě.

* * *

– z knihy Přestaňte být závislí, Melody Beattie

ĎAKUJEME: