V propasti zoufalství je všechno jedno, nemohu nic dělat, musím se osvobodit, zdi se boří, hoď mi lano, nemohu se pohybovat, nemohu to snést, nic, hoď mi lano …
A potom jednoho dne konečně unaven z dlouhého čekání na pomoc, která stejně nepřijde, připevníš své lano na skalní útes, vytáhneš se nahoru a odcházíš pryč …
Trvalo to všechno takovou dobu jenom proto, aby ses našel.
Trvalo to přesně tak dlouho, jak to muselo trvat. Každá vteřina byla cenná.
Váháš, přemýšlíš a zápolíš a jednou o tom přestaneš přemýšlet, ležíš tady jednoduše poražen, ležíš tady prostě navždy, a potom najednou vstaneš a děláš, co dělat musíš a jdeš dál k příští věci …
(Paul Williams – Tak už se pusť)
