„Když (od)pustíš, máš obě ruce volné.“
– čínské přísloví
Je spousta témat, které nás vedou k trvalému štěstí nebo nás od něj naopak odvádějí. Jedním z těchto témat je téma odpuštění – zda umíme nebo neumíme odpustit. Téměř všichni lidé s sebou nosí duševní balast, který jim brání v tom, aby byli opravdu volní. Je tomu tak proto, že nedokážeme uzavřít svou minulosti.
Odpustit neznamená nic jiného než oprostit se od minulosti.
A právě to nám někdy připadá naprosto nemožné. Nechceme odpustit. A už vůbec ne člověku, který nás hluboce ranil. Chceme, aby za to zaplatil, ale to se nestane. Platit budeme vždy jen my, ačkoliv ta událost je dávno minulostí. Budeme platit tak dlouho, dokud neodpustíme.
Dokud nezaplatíme, bráníme si žít. Jsme nedůvěřiví a úzkostliví, zahořklí a vzteklí. Máme strach si někoho připustit k tělu, abychom nebyli znovu zraněni. Nemáme odvahu směle a s důvěrou zase vykročit kupředu. Jsme plni zlosti a nenávisti. Svůj vztek a špatnou zkušenost si pak vybíjíme na jiných lidech, které si často držíme od těla nebo je úplně vyloučíme ze svého života. Pocit blízkosti, po němž toužíme, se tak odsouvá stále dál, stejně jako i náš pocit štěstí.
Pokud neumíme odpustit, intenzivně cítíme, jak nám z toho vůbec není dobře. A někdy jsou emoční a duševní zranění tak hluboká, že máme pocit, že nikdy nemůžeme odpustit. Nebo nechceme.
Někteří lidé si svůj vztek vezmou až do hrobu. Chceš být jedním z nich?
Mnozí lidé byli za svůj život tolikrát zraněni a svá zranění si v sobě ukryli tak hluboko, že je pro ně nesmírně těžké si vůbec uvědomit, jak důležité je, aby odpustili. Doposud se s tím přece vyrovnávali, že? Naučili se se svými zraněními žít a nevnímat je. Bolest se mezitím stala jejich věrným společníkem. Vědí, k čemu je dobrá. Proč by tedy měli znovu podstupovat riziko, že budou zraněni?
Odpověď je jednoduchá: protože bez odpuštění není možné začít znovu. Když se nám nepodaří nechat minulost v klidu odejít, budeme ji stále tahat s sebou a budeme hodnotit pouze z tohoto pohledu – ze strachu z nového zranění. Budeme hledat zástupné osoby, které nám mají vynahradit naše prožitá utrpení. To není moc dobrý základ pro to, abychom dobře vycházeli s lidmi.
Odpustit neznamená schválit vše, co se nám stalo. Ani to neznamená, že bychom z toho neměli vyvodit žádné důsledky. Někdy je to dokonce velmi důležité. Hlavně tehdy, když chceme, aby nás druzí brali vážně. Odpustit znamená jen uzavřít mír se svou minulostí, přestat otevírat staré rány a stále znovu si přehrávat ty stejné obrazy z minulosti. Tím totiž svou minulost přetahujeme do přítomnosti a zatěžujeme tak i svou budoucnost.
Teprve tehdy, až minulost uvolníme, budeme zase volní a svobodní.
Teprve, až odpustíme, začne se náš život opět zlepšovat. Neodpouštíme tedy proto, aby bylo lépe druhým. Odpouštíme jen a jen z toho důvodu, aby bylo dobře nám samým. Odpuštění souvisí s námi a s naším životem. Když neodpustíme, dovolujeme druhým, aby nad námi měli moc. Možná tito lidé dávno zemřeli nebo žijí spokojeně s jiným partnerem. Pouze my se stále točíme v kruhu nesmiřitelnosti.
Pokud neumíme odpustit, trestáme tím jen sami sebe.
Mnohdy si toho ani nevšimneme. Dává nám to pocit síly a poctivosti. Ale za jakou cenu?
Když neodpustíme, dusíme veškerý vztek a nenávist v sobě a nosíme si je každý den stále s sebou. Uvědomujeme si to. A to nás bolí ještě víc. Chceme se toho už navždy definitivně zbavit.
Polož si tedy otázku: Jakým směrem chceš, aby se tvůj život ubíral dál? A jakou cenu jsi ochoten zaplatit? Chceš mít pravdu, nebo chceš být volný?
Kdo jednou pocítil léčivou sílu odpuštění, už nikdy nebude ochoten draze platit za balast z minulosti. Když odpustíme, pocítíme v žilách novou sílu, radost ze života a z blízkosti. Pocit, že jsme sami, ztratí na síle a my začneme prožívat společný život s partnerem nebo přítelem novým způsobem – volně a bez zátěže. V pravém slova smyslu „odlehčeně“.
S každým prominutím přichází nový začátek.
Takový začátek může přijít jen od nás samých. Ale jak?
Potřebujeme si uvědomit svá emoční zranění – nejlépe tak, že si je sepíšeme. Často jsme pravý důvod už dávno zapomněli, a přesto tu máme tu nenávist ukrytou hluboko v sobě. Tím, že si svá zranění sepíšeme, lépe si je uvědomíme a budeme moci lépe roztřídit své myšlenky a pocity, které s nimi souvisí.
Často se stává, že se během psaní dostanou na povrch emoce, které jsme v sobě potlačovali. Je důležité, abychom si dopřáli dostatek času a zapsali opravdu všechno, co přijde. Každý detail, byť sebemenší. To, co nás zranilo, byly mnohdy i zdánlivé „maličkosti“. Pro ostatní lidi možná naprosto bezvýznamné, ale pro nás nesmírně důležité.
Napiš prostě všechno, co tě napadne.
A pak si svůj seznam v klidu prohlížej a ptej se, zda chceš, aby tyto věci i nadále zůstaly součástí tvého života. A hlavně – jestli jim chceš dovolit mít nad tvým životem takovou moc? Pokud ne, pak můžeš všechno, co jsi napsal, vložit do ohnivzdorné mísy a spálit. Podstatné je to, abys tento papír spálil s vědomím, že tato kapitola tvého života je uzavřena. Dopřej si tedy čas a proveď to v okamžiku, až budeš mít pocit, že jsi na to připraven a že chceš začít nový život.
Dělej to se vší vážností a vírou. Ničeho nelituj, už je to pryč. Soustřeď všechny své pocity a myšlenky na to, jak odpouštíš sobě i ostatním.
Není vůbec důležité, jestli se o tom druhý dozví nebo se toho nějak zúčastní. Důležitý jsi pouze ty a léčení tvých emocí. Jde jenom o tebe a o tvé štěstí.
Štěstí je… umět odpustit.
* * *
– z knihy Jednoduše buďte šťastní, Pierre Franckh
ĎAKUJEME:
