Absence základní důvěry a snaha mít všechno pod kontrolou
Ustrašené či pochybující ego se nedokáže vyrovnat s nepříjemnými danostmi života – vyžaduje perfektní svět, na nějž má podle svého názoru nárok. Pokouší se tedy realitu přetvořit podle svých představ, usiluje o nadvládu nad událostmi. Ve výsledku se reality obává, místo aby ji s důvěrou přijalo. Pod nadvládou takového ega nejsme schopni uvěřit, že bolest, která nás právě nyní sužuje, může být příležitostí k růstu. Máme-li však základní důvěru, říkáme nepodmíněné ano každému údělu, protože cítíme, že prostřednictvím osudových ran se můžeme dopracovat k bdělé pozornosti a milující vlídnosti – tedy přiblížit se k osvícení. Základní důvěra nás učí říkat nepodmíněné ano v každé situaci. Nelze to však chápat jako pouhé přijetí osudu. Naše ano není dualistické. Neznamená, že se „odevzdáváme krutému údělu“, ale že „přijímáme svou zkušenost“. V takové chvíli žijeme v bdělé pozornosti a otevíráme se duchovnímu naplnění.