SYNCHRONICITA

západní vědě natolik úspěšné a je natolik hluboce vžité, že je velice obtížné si představit procesy, které by nebyly vystaveny diktátu příčiny a následku – samozřejmě s výjimkou počátku vesmíru samotného.

Vzhledem k této hluboce zakořeněné víře v příčinnost jako ústřední zákon přírody Jung po dlouhá léta váhal se zveřejněním svých pozorování událostí, které vzdorovaly vysvětlení tímto způsobem. Odkládal vydání své práce na toto téma velmi dlouhou dobu, dokud on i další badatelé neshromáždili doslova stovky přesvědčivých důkazů synchronicity, takže si byl absolutně jist, že se může tak závažného kroku odvážit. Ve svém slavhronicita – nekauzální spojovací princip (Synchronicity: An Acausal Connecting Principle) vyjádřil Jung názor, že příčinnost je spíše statistickým jevem než absolutním přírodním zákonem. Navíc poukázal na to, že existují mnohé případy, kdy tento „zákon“ neplatí. Většina z nás se setkala s podivnými náhodami, které se vymykají běžnému vysvětlení.

Rakouský biolog Paul Kammerer, jeden z prvních, který se zajímal o vědecký význam tohoto jevu, popsal situaci, kdy jeho tramvajová jízdenka měla stejné číslo jako lístek do divadla, který si zakoupil hned vzápětí, a později téhož večera dostal stejný sled číslic jako určité telefonní číslo.

Astronom Flammarion popsal zábavný příběh trojí náhody, v němž sehrál roli jistý pan Deschamps a jeden druh švestkového pudinku. Jako chlapec dostal Deschamps pudink od jistého pana de Fortgibu. O deset let později spatřil tentýž pudink na jídelníčku jedné pařížské restaurace a požádal číšníka, aby mu ho přinesl. Ukázalo se však, že poslední kousek tohoto pudinku si již objednal jiný host, a to pan de Fortgibu, který byl v tom okamžiku náhodou právě v této restauraci. O mnoho let později byl pan Deschamps pozván na večírek, na němž se jako zvláštní rarita podával tento pudink. Když ho pan Deschamps jedl, poznamenal, že jediné, co mu chybí, je pan de Fortgibu. V tom okamžiku se otevřely dveře a do místnosti vešel starý muž. Byl to pan de Fortgibu, který se dostavil na večírek omylem, neboť dostal nesprávnou adresu místa, kam měl přijít. I když by se tato sbírka obdobných událostí mohla zdát zajímavá sama o sobě, Jung se především zajímal o ty souhry náhod, v nichž se různé vnější události smysluplně pojily s vnitřními zážitky.

Šlo o mnoho zdánlivých náhod, které Jung označoval za synchronicity. Tyto synchronicity lze popsat jako „simultánní výskyt psychického stavu a jedné či více vnějších událostí, které se jeví jako smysluplné paralely tohoto momentálního subjektivního stavu“.

Z mnoha případů synchronicity v Jungově vlastním životě je obzvláště slavný ten, k němuž došlo v průběhu terapeutického sezení s jednou z jeho pacientek. Pacientka měla sen, při kterém dostala jako dar zlatého skaraba. V průběhu analýzy tohoto snu zaslechl Jung u okna jakýsi zvuk. Otevřel okno a na římse našel brouka zlatohlávka, podobného skarabovi posvátnému, jak se pokouší dostat se dovnitř. Byl to velice vzácný druh, to nejbližší zlatému skarabovi, co bylo možno nalézt v této zeměpisné šířce. Jungovi se nikdy předtím nic podobného nestalo. Otevřel okno, vzal brouka dovnitř a ukázal ho pacientce. Tato pozoruhodná synchronicita měla hluboký vliv na její léčbu a znamenala počátek psychického uzdravování.

Stanislav  Grof, Holotropní vědomí