Z duchovního hlediska byla nynější válka (2.světová) Boží výzvou k lidstvu, aby se probudilo a uvědomilo si, že je v životě vyšší účel než pouze lidský, Který uspokojuje tělesné potřeby, a dokonce vyšší než intelektuální zvědavost (zvídavost). Tyto nižší účely jsou zcela správné na svém místě, ale netvoří samy plnou lidskou existenci. Třetí a vyšší účel, pro který jsme postaveni na tuto zem, je nalézt své pravé Já, Duši, Boha.
Válečná utrpení a nesnáze, útisky, byly ovšem do velké míry komického 
původu, způsobila je však také vývojová nutnost překročit nynější stav, dosažený v lidském vývoji. Opomenutí vyššího účelu přivedlo lidstvo do žalostné a nebezpečné situace. Milióny lidí nevěří, že je něco vyššího než oni sami, nevěří v Boha, nevěří v Duši, nevěří, že bezpráví je nakonec potrestáno a nevěří v nutnost náboženství, mysticismu a filozofie. Věří v hmotařství, sobeckost, krutost, žádostivost a smyslovost (i smyslnost). Takový negativní postoj k životu nemůže udržet lidskou společnost pohromadě správným způsobem a musí vést jak k její morální zkáze, tak fyzické sebevraždě.
Počet lidí, kteří se snaží poznat vyšší účel života, byl po válce jistě větší než počet těch, kteří hledali před válkou. Byla však malá menšina těch jedinců, kteří byli vyburcováni strašnými zkouškami z let 1939 až 1945, neboť mnohem více jiných lidí získalo ze svých zkoušek poučení špatné a stalo se do jisté míry zahořklými, sobeckými, smyslovými a krutými. Jak nejlépe můžeme pomoci lidstvu i sobě v situaci, kterou máme před sebou, a které budeme stát tváří v tvář? Můžeme si pamatovat, že můžeme pomoci lidstvu jen do té míry, do které se sami vyvineme. Jedině tak se můžeme stát průchodem, kterým mohou proudit duchovní síly k druhým lidem a jedině tak můžeme nalézt pravou ochranu před nebezpečím, které ohrožuje svět. Proto by měl každý žák na sobě pracovat horlivěji než kdy předtím a obzvláště na svém charakteru.
Během těch 11 let, která uplynula mezi mou návštěvou v ČSR před válkou a po ní, cestoval jsem kolem celého světa, i když většinu času jsem strávil v Indii. To, co jsem viděl a studoval v Orientě, obzvláště v Číně, Siamu, Tibetu a v Egyptě, co jsem prožil, když jsem procestoval každou část Indie, co jsem pozoroval v USA, Kanadě a v Anglii a na evropském kontinentě – vše to mne hluboce přesvědčilo, že podání Pravdy našemu věku by se mělo ůplně osvobodit od rasové a historické náklonnosti nebo předsudků, že by mělo být naprosto univerzální a světové, že by nemělo mít žádnou přímou souvislost se žádným nynějším ortodoxním náboženstvím a že by mělo být výsledkem vývoje, potřeb a mentality lidí 20. Století.
Všude jsem nalezl lidi, kteří si při hledání Pravdy poutají nohy starými zvyky a dogmaty, ideami a způsoby, které v nynější době nejsou ani užitečné, ani významné.
Strašné události, které se přihodily této generaci by měly mít ten účinek, mají-li vůbec nějaký, aby nás přinutily si uvědomit, že minulý způsob myšlení a žití přivedl lidstvo do nynějších strašných podmínek a že je proto nutno nalézt rychle způsob nový. Staré způsoby byly často dobré za svých časů, ale od těch dob se zvrhly.
Lidský život je jako řeka, která musí stále proudit vpřed a ne se stát stojatou louží. Naše doba potřebuje a musí si najít novou inspiraci, novou naději a nový život.
Ale ta malá menšina, která je schopna pociťovat něco z významu těchto dnů, ve kterých žijeme, i když nemůže chápat tak jasně, co potřebuje, má za povinnost nalézt uvnitř sebe to jediné jisté útočiště před zmatky a trápením zevního světa. Nátlak moderního života a odpor moderního hmotařství a napětí osobních problémů znesnadnily uspokojení této potřeby i splnění této povinnosti.
Ukázka byla vybrána z knihy:Vzpomínky na Dr. Paula Bruntona, kterou napsala Milada Čapková, vydalo nakladatelství IRIS RR www.irisrr.cz
ĎAKUJEME:
