ODMÍTNUTÍ UČIT SE

Pokud neznáme nějaké pravidlo života nebo mu nerozumíme, stává se, že se zamotáme do kruhu, ze kterého zase vyjdeme, pokud jsme ochotni se učit a řešit problémy svého života. Někdy je podstatou problému naše rozhodnutí nic neřešit a děláme vše pro to, abychom nemuseli nic řešit a abychom se k řešení ani nepřiblížili. Žádný člověk na světě nás nemůže donutit začít řešit naše problémy, protože by to byl zásah proti naší svobodné vůli a univerzálním zákonům. Můžete se podívat na to, kdy, kde a proč jste se rozhodli, že nic řešit nebudete.

Únik.
Fyzická realita, která nás obklopuje, zrcadlí to, co je v nás ukryto. To, co se kolem nás děje, je souhrnem všech našich záměrů, vědomých i podvědomých. Fyzická realita nám tedy neustále přináší informace o tom, co skutečně jsme. Pokud jsme s tím spokojeni, jsme spokojeni i s tím, co nám fyzická realita ukazuje. Pokud s tím spokojeni nejsme, musíme najít tu část sebe sama, jejíž odraz se nám v našem okolí nelíbí, a změnit ji. Musíme se ponořit sami do sebe, najít příčinu svých potíží a opravit ji. Pokud unikáme, znamená to, že nechceme přijmout informace, které zrcadlí fyzická realita. Popíráme jejich existenci a vyhýbáme se jim, jak jen můžeme. Výsledkem je únik z fyzické reality. Jsme ochotni udělat cokoli, jen abychom nemuseli nic řešit. Takto se ovšem vyhýbáme samotné podstatě našeho života.

Fobie.
Nemáme však vyhráno ani tehdy, když se nám dokonale podaří popřít informace, které nám přináší zrcadlo fyzické reality. Možná se dokážeme vyhnout problému a možná jsme mu skutečně unikli. Jenže nikdy nevíme, odkud na nás znovu „vykoukne“. Všechno kolem nás k nám mluví prostřednictvím symbolů a obrazů a nikdy nevíme, co nám popřené téma připomene. A tak se v našem životě objeví věci, ze kterých máme panickou hrůzu, protože nám připomínají náš popřený problém. Je to jako když před něčím utíkáme a ono to na nás „vybafne“ zpoza rohu zrovna ve chvíli, kdy máme pocit, že jsme utekli. Je to šok. Už je to tu zase. Fobii nemáme z věci samotné, ale z toho, co nám připomíná. Můžeme mít také fobii z míst nebo ze situací, v nichž by se mohlo objevit něco, co by nám popřený problém připomnělo. Svou fobií platíme daň za únik z fyzické reality. Nekotvíme v ní, nejsme uzemněni, a tak nedokážeme rozlišit pravdu. Proto se nám mění perspektiva a jednotlivé věci splývají dohromady. Máme-li například fobii z pavouků, nevidíme ve skutečnosti malého pavouka, ale obrovský problém za pavoukem. Pavouk a problém nám však splývají, a tak vidíme pavouka z perspektivy mouchy.

Závislost.
Když už je fobie příliš veliká a strach nás již úplně zahlcuje, můžeme zcela zablokovat spojení (čakru), které nám dané informace přináší. Vytvoříme si tak smyšlenou realitu, v níž se popřený problém nevyskytuje. Tímto krokem však přijdeme o přísun všech informací z příslušné čakry. Pokud se těchto informací nechceme zcela vzdát, potřebujeme najít něco, co by nám tyto informace přineslo a nebo co by nám vytvořilo podmínky, za kterých bychom se k těmto informacím mohli dostat. Může to být látka, která nám umožní vyrazit na „trip“, přestože máme čakry zavřené. To je případ závislosti na nikotinu, kofeinu, alkoholu a tvrdých drogách. Může to být i osoba, činnost nebo cokoli jiného, co nám chybějící informace přinese nebo co nám vytvoří podmínky, za kterých si dovolíme čakry otevřít. Na této látce, osobě, situaci či čemkoli jiném jsme závislí, protože jinak hrozí, že bychom se museli vrátit k původnímu zdroji informací.

Posedlost.
Zablokujeme-li čakru, která nám přináší nežádoucí informace o popřeném problému, dostane se celé naše tělo do stavu nerovnováhy. Je-li naše závislost navíc založena na požívání nějaké látky, bývá to pro naše tělo přímo ohrožující. Celý organismus se nás snaží upozornit na popřený problém. Musíme mu tedy namluvit, že řešení problému je mnohem horší než jeho popírání. Vymýšlíme si proto, co hrozného se stane, když se vzdáme závislosti. Když přestanu kouřit, budu tlustý a nervózní. Svět bez drogy je šedivý a nudný a není k žití. Pro své tělo vytváříme iluzi ohrožení a nutíme ho, aby mobilizovalo všechny své zdroje a postavilo se proti tomu, abychom nemuseli problém řešit.

Projekce emocí.
Někdy se nám stane, že se potkáme s někým, kdo nám skutečně „nesedí“. Zdá se nám opravdu hrozný. Nemůžeme ho ani vystát. Skutečně ho nenávidíme. Kdybychom mohli, zničili bychom ho. Jsme plni hněvu, který v sobě hromadíme, a který se projeví na fyzické úrovni, a to zvýšenou činností nadledvinek. Tyto žlázy produkují hormon adrenalin, který souvisí právě s hněvem. Pokud v sobě nosíme takovou zášť, jsou nadledvinky nuceny k neustálé činnosti. Hladina adrenalinu v těle neklesá a celý organismus je přetížený. Příčinou však není tento „hrozný člověk“. Nejvíce nám vadí, jak se nám podobá v tom, co sami v sobě nedokážeme vyřešit, nebo to, co popíráme. Významné lidi svého života si totiž vždy vybíráme sami. Zaujme nás pouze ten, kdo nám přináší zajímavé podněty. Ostatní jsou nám více méně lhostejní. Zeptejte se sami sebe: „Proč tomuto člověku věnuji tolik pozornosti?“

Alergie.
Všechny pochody v těle se odehrávají na úrovni chemických reakcí. Všechny emoce mají svůj chemický průběh, i paměť má svou chemickou podobu. Vše kolem nás k nám mluví prostřednictvím symbolů. A pokud máme nějaký nevyřešený problém, najde se něco, co nám ho připomene. Daný problém ovšem neřešíme, a místo toho se řádně potrestáme tím, že si vytvoříme symptomy alergie, a tak nám bude odpuštěno. Jsme-li alergičtí na kočky, máme výmluvu, proč se vyhýbat kočkám a tomu, co nám připomínají. A pomáhají nám v tom i lidí okolo. Vědí, že jsme na kočky alergičtí, takže nás koček zbavují.
Zodpovědnost je naše schopnost reagovat a naše ochota učit se. Zeptejte se sebe – Jak hodně jste ochotni se učit? Co vás limituje v odpovědnosti? Podle schopnost učit se můžeme lidi rozdělit na staré struktury – tito lidé testují, jak dlouho dokážeme věcem odolávat, následovníky – tito lidé následují zajeté a funkční pravidla, které před nimi někdo vytvořil, novátory – tito lidé šíří, co se nového objevilo, a zkoušejí nová pravidla ve svém životě, přebírají větší zodpovědnost. Tyto tři skupiny jsou charakteristické tím, že se učí, až když je něco nebo někdo k tomu donutí, což je způsob učení přes ego. Poslední skupinou jsou nositelé pokroku, kteří přebírají odpovědnost za to, co chtějí, vymýšlí věci, jsou často bohatí, spokojení, naplněni svým životem, jsou ochotni převzít riziko a jsou ochotni se za svou věc postavit, je to způsob učení přes vyšší Já. Tito lidé zachytí zprávu, že je potřeba v životě něco změnit, a začnou pracovat na krocích. Nemusí čekat, až jim v životě nebude něco fungovat.

Poznatky převzaty ze vzdělávacího systému Mandala života.
http://www.lightworker.cz/

ĎAKUJEME: