Zaujímavé!
Původ Slovanů
O původní vlasti Slovanů nemáme žádné písemné zprávy, existuje mnoho teorií, ale žádná nedává uspokojivé vysvětlení. Slovanské kmeny se objevily v Evropě začátkem šestého století a zanedlouho osídlily polovinu Evropy. Slované hovořili indoevropským jazykem, nazývali se Slověni – hovořící mocným slovem. Národy, které nehovořily jejich řečí, je naopak nazývaly Němci – němými lidmi. Dle 
současných historických a archeologických výzkumů, včetně prací v oboru lingvistiky, se usuzuje, že Slované jako etnikum se původně nacházelo především v oblasti na sever od Karpat, mezi středním Dněprem a střední a horní Vislou a Odrou. Praslovanština se ustálila někdy mezi čtvrtým a osmým stoletím a Slované až do konce devátého století hovořili jednotným jazykem. Římský (gótský?) historik Jordan popisoval v roce 550 Slovany, (které nazýval Venety) jako početný národ, který sídlí v oblasti mezi Černým mořem, Vislou a Dněprem. Slované neměli zrovna holubičí povahu, jak se je snaží vylíčit obrozenecké hnutí v rámci všeslovanské vzájemnosti, ale byli vynikajícími válečníky, kteří si v Evropě podrobili bez problémů starousedlíky a postupně se s nimi asimilovali. Od těchto podrobených národů přejímali jejich kulturu a především technologické znalosti. Během expanze narazili i na první pevné státní útvary, což u nich bylo pravděpodobně podnětem k vytvoření vlastních státních útvarů. Jako první je známa tzv. Sámova říše v sedmém století, na kterou postupně navazovala Velkomoravská říše, Bulharská říše, Chorvatsko, Piastovské Polsko, Kyjevská Rus a další. Během osmého století počíná postupná christianizace a v druhé polovině devátého století již bylo z valné části přijato křesťanství. Ve střední Evropě slovanská víra vzdorovala vnějším vlivům až do roku 1168, kdy byla dobyta Arkona na ostrově Rujána, a tím padlo poslední místo, kde Slované uctívali svá tradiční božstva. Ve východní Evropě se staroslovanské náboženství, díky své odlehlé poloze, udrželo v určitých oblastech až do 15. století.
současných historických a archeologických výzkumů, včetně prací v oboru lingvistiky, se usuzuje, že Slované jako etnikum se původně nacházelo především v oblasti na sever od Karpat, mezi středním Dněprem a střední a horní Vislou a Odrou. Praslovanština se ustálila někdy mezi čtvrtým a osmým stoletím a Slované až do konce devátého století hovořili jednotným jazykem. Římský (gótský?) historik Jordan popisoval v roce 550 Slovany, (které nazýval Venety) jako početný národ, který sídlí v oblasti mezi Černým mořem, Vislou a Dněprem. Slované neměli zrovna holubičí povahu, jak se je snaží vylíčit obrozenecké hnutí v rámci všeslovanské vzájemnosti, ale byli vynikajícími válečníky, kteří si v Evropě podrobili bez problémů starousedlíky a postupně se s nimi asimilovali. Od těchto podrobených národů přejímali jejich kulturu a především technologické znalosti. Během expanze narazili i na první pevné státní útvary, což u nich bylo pravděpodobně podnětem k vytvoření vlastních státních útvarů. Jako první je známa tzv. Sámova říše v sedmém století, na kterou postupně navazovala Velkomoravská říše, Bulharská říše, Chorvatsko, Piastovské Polsko, Kyjevská Rus a další. Během osmého století počíná postupná christianizace a v druhé polovině devátého století již bylo z valné části přijato křesťanství. Ve střední Evropě slovanská víra vzdorovala vnějším vlivům až do roku 1168, kdy byla dobyta Arkona na ostrově Rujána, a tím padlo poslední místo, kde Slované uctívali svá tradiční božstva. Ve východní Evropě se staroslovanské náboženství, díky své odlehlé poloze, udrželo v určitých oblastech až do 15. století.Staří Slované neznali písmo, jsme tedy odkázáni především na cizí písemné prameny. Ovšem ani jich se mnoho nedochovalo, popřípadě jsou psány tendenčně. I zde platí, že čím méně máme k dispozici hodnověrných pramenů, tím více máme „odborné historické literatury“. Musíme tedy o to více spoléhat na slovanskou ústní tradici a archeologii. První zmínku o slovanském náboženství máme od byzantského historika Prokopia z Caesareje, který se účastnil vojenských výprav jako poradce vojevůdce Belisaria v letech 527-536. Ve své třetí knize Války gótské popisuje obětování slovanských válečníků blíže nespecifikovanému vládci blesku, dále uctívání řek, nymf, démonů, věštění a další. Poměrně přesné zprávy máme od některých arabských autorů, např. Ibn Fadlána, který popisoval v roce 922 pohřeb ruského velmože. Dětmar Merseburský psal ve své kronice z let 1012-1018 o náboženských názorech Luticů včetně popisu Svarožicovy svatyně. Za zmínku stojí také dvojdílná Slovanská kronika (Chronica Slavorum) buzovského faráře Helmolda, kde psal o pohanství ve Vagrii a Meklenbursku. Helmold čerpal kromě svých zážitků také z vyprávění očitých pamětníků i ze starších spisů, a tak se od něj dozvídáme o Arkoně, i o Živě Luticů, o Provově posvátném háji, Retře, Černobohovi, Podagovi i o úctě Slovanů k jedinému nejvyššímu bohu.
Nejširší oblast v staroslovanském náboženství tvoří tzv. démonolatrie – kult přírodních duchů a různých bytostí nižšího řádu, které oživovali, a přebývali ve většině věcí. Působnost těchto bytostí se vztahovala na zemi, vodu, vzduch a oheň. U Slovanů, podobně jako u Keltů, byla velká úcta ke stromům (obzvláště k dubům), v nichž sídlila nějaká nadpozemská bytost, buď bůh, nebo bytost nižšího řádu – démon. Tyto stromy byly prohlášeny za posvátné, nesměly se kácet a byly před nimi vykonávány oběti. Byli uctíváni duchové hor, skal, jeskyní, popřípadě kamenů. Velmi byla rozšířena úcta k vodě – studánkám, pramenům, řekám a jezerům. Vodní živel ovládali rusalky a vodníci, vzduch víly a větrnice. V ohni působili plivníci a ohniví mužíčci. Démoni oživující polní vegetaci se nazývali polevoj, žitná bába, serpyšija a další. K denním rytmům se váží polednice, klekánice, popřípadě půlnočnice. Samostatnou skupinou byly bytosti, které řídily lidský osud jako např. sudičky, režanice, sreči, sudvěje… Domácí duchové se nazývali Dědové. Byli to duchové předků, ideální hospodáři. Měli podobu stařečků, někdy na sebe brali podobu zvířecí. Místy se vžila představa, že v domě může začít blahobyt teprve tehdy, až zemře hlava rodiny a stane se „dědem“.
Slovanským specifikem byli upíři, zmínky o nich máme doložené z Ruska a ponejvíce z Bulharska. Lidská duše se mohla stát upírem z různých příčin, o čemž svědčí etnografický materiál. Upír vycházel z hrobu o půlnoci za svitu měsíce, napadal obvykle vlastní příbuzné a do hrobu se vracel při ranním zakokrhání kohouta. Zajímavé jsou praktiky zneškodňování upíra. Archeologické nálezy z hrobů zjistily zatloukání srdce a úst kůlem nebo hřebem, useknutí hlavy nebo nohou pod koleny, svázání rukou, zavalení těla balvany, a v konečném případě i spálení. Druhým specifikem byla démonická bytost – vlkodlak, tj. živý člověk se schopnostmi měnit se v určité době na vlka, a to zejména v obdobích slunovratů. Existují pro to opět různé příčiny, např. jde o čaroděje zrozené ze styku mezi ženou a upírem. Slované uctívali i některá zvířata, která byla zasvěcena bohům, např. kůň Svantovítovi, kanec Svarožicovi, kohout Svarogovi. Posvátným byl i vůl a býk, symbol plodivé síly. Had a pes byli spojováni s domácností, měli funkci ochranných démonů.
Jinak náboženství u Slovanů v pátém až sedmém století silně připomíná duchovní život starých Árijců z védského období, na který plynule navázali. U většiny indoevropských národů je totiž doložena úcta k bohu hromovládci, který je znám pod různými jmény jako indický Indra, řecký Zeus, římský Jupiter, germánský Thor, keltský Taranis a z nich vyplývající slovanský Perun. Na to, že duchovní kultura starých Slovanů navazovala přímo na indoevropské kořeny, svědčí i spalování mrtvých, které se kromě Slovanů nejdéle udrželo u Baltů a Indů. U všech Indoevropanů platila také všeobecná úcta k božskému ohni a kult slunce, který dosáhl největšího stupně rozkvětu v indoíránském prostředí.
Bohové
Každodenní život Slovanů ovlivňovaly více bytosti nižšího řádu, obývající většinou bezprostřední okolí člověka, než bohové. (Tyto bytosti dnes známe především z pohádek (víly, skřítci atd.)). Je to částečně dané tím, že i když slovanští bohové mají lidskou podobu, nežení se, ani se vzájemně nemilují nebo nenávidí a jsou vzdáleni od běžného lidského života. Slované vyznávali henoteismus, tj. uctívali více bohů, ale pouze jeden byl hlavní. U některých bohů můžeme nalézt i prvky dualismu.
Ke společným kořenům všech Indoevropanů, a tím i Slovanů, patří i polykefalismus, čili vícehlavost božstev. Symbol hlavy měl hned několik významů. Kult se projevoval vyvěšováním lidských a zvířecích lebek na obranných valech, kde měly zastrašovat nepřátele, a nad vchody domů, kde měly bránit vstupu zla. Hlavním vyjádřením kultu, především u kmene Luticů, bylo zpodobňování vícehlavých božstev, kde více hlav boha, hledících do různých směrů, představovalo božskou vševědoucnost. Dřevěné sochy bohů měly standardně tři nebo čtyři hlavy, výjimku tvoří bůh Rugievit v rujánské Korenici, který měl sedm hlav. Například bůh se třemi hlavami nebo obličeji byl uctíván ve Štětíně, Wolinu a podle pozdějších zpráv i v Braniboru (Brandenburgu) až do pokřtění knížete Přibyslava. Všichni bozi však nebyli vícehlaví, ale naopak. Např. hlavní bůh východních Slovanů Perun měl jen jednu hlavu. Také jiný významný bůh, Veles, byl jednohlavý. Slovanská božstva můžeme rozdělit na hlavní, tedy ta, která byla uctívána u všech Slovanů, a na lokální, která byla uctívána pouze některými kmeny.
Mezi některé hlavní bohy patří:
Svarog
Je zosobněním nebeského světla a tepla – ohně, bývá často považován za nebeského kováře, protože podle pověsti ukul slunce. Je tvůrcem všech věcí i zákonů, patří ke starší božské generaci bohů, která byla později zatlačena do pozadí. Byl prvním přemožitelem tmy a chaosu. Svědectví o existenci Svaroga pocházejí ze starých ruských letopisů – „Povesti vremennych let“ z počátku dvanáctého století. Svarog je zde ztotožňován s bohem ohně Héfaistem a jeho syn Dažbog se slunečním božstvem Héliem. Svarog podle letopisů ustanovil zákon jednoženství a jednomužství, jeho narušitelé měli být uvrženi do ohnivé pece. Dažbog, jeho syn a nástupce, tento zákon střežil a zachovával. Představy o Svarogovi dokládá Helmoldova Slovanská kronika:
„…jsa velmi mocný, toliko o nebeské věci pečuje, ostatní pak bohové, majíce přiděleny jiné úkoly, poslouchají ho. Z krve jeho prý pošli, a každý z nich tím je vznešenější, čím bližší je onomu bohu bohů.“
Perun
Byl jedním z nejvýznamnějších slovanských bohů. Byl uctíván jako bůh bouře, hromu a blesku. Doslovný překlad slova Perun znamená Bůh hromovládný. Jedná se pravděpodobně o analogii s řeckým bohem Diem a římským Jupiterem. První písemný záznam o Perunovi máme zapsán v byzantské legendě o životě sv. Démétria Soluňského ze sedmého století. Jeho podoba byla vytvořena ze dřeva. Má stříbrnou hlavu a zlatý vous.
V ruce držel ohnivé křesadlo, většinou ale ohnivou sekeru, která byla oblíbenou zbraní slovanských válečníků. Podle Prokopia byl Perunovi obětován především býk. Zasvěcen mu byl dub coby nejtvrdší a nejsilnější strom. Dubu se též obětovalo a před Perunovou sochou hořel oheň z dubového dřeva, který nesměl nikdy vyhasnout. Největší rozkvět jeho kultu byl v období slovanské expanze. Po ukončení osídlovaní se jeho působnost rozšířila i na funkci hospodářskou, protože bouře přináší déšť a ten zase úrodu.
Svarožic (Dažbog)
Je zprostředkovatelem a dárcem základních podmínek života na zemi. Jakožto Svarogův syn je spojován s viditelným sluncem, stal se tedy nejvýznamnějším solárním božstvem, ale i jedním z nejvíce uctívaných slovanských bohů vůbec, a to především během slunovratů a rovnodenností. Jeho pozemským reprezentantem byl oheň, považovaný za něco posvátného. Coby syn boha Svaroga již představuje mladší generaci bohů. Jeho uctívání je doloženo v ruských traktátech z jedenáctého až dvanáctého století, kde je zmiňována úcta k ohni nazývanému Svarožic. Dětmar z Merseburgu dokládá jeho existenci u polabských Slovanů popisem jeho svatyně v Retře. Byl však znám i pod jinými jmény patrně vyvinutými z jeho přívlastků. Pod jménem Dažbog byl znám u východních Slovanů, jehož organizovaný kult roku 980 zavedl vedle jiných bohů v Kyjevě kníže Vladimír.
Veles (Volos)
Zastával mezi slovanskými bohy hospodářskou funkci, pravděpodobně ho uctívali všichni Slované. V ruských textech bývá označován také jako „skotij bog“ – bůh skotu, ale zřejmě mu podléhala i polní úroda, což dokazují jihoruské zvyky při žních zvané zavinování „brady Velesovi“, při kterém byly do uzlu svázány poslední klasy z úrody. Veles tedy působil jako ochránce vlastnictví vůbec. Na starobylost jeho kultu poukazuje i litevský výraz véles pro duše zemřelých, popřípadě i pro boha podsvětí. Není tedy vyloučeno, že byl původně i vládcem mrtvých. Toto jsou spíše dohady, které zatím nemáme písemně podloženy.
Lokální božstva východních Slovanů
Stribog
O něm jsou zmínky v „Povesti vremennych let“ a ve „Slově o pluku Igorově“.
Stribog byl pravděpodobně zosobněním větru, bohem nebeské atmosféry a nositelem zimy a mrazu. Jsou to spíše dohady, někteří badatelé vidí původ jména i v íránském sríbagha ve významu „krásný bůh“.
Chors
Je mimo „Povesti vremennych let“ doložen i v apokryfech a kázáních z jedenáctého a dvanáctého století. Nikde však není blíže charakterizován. Jediným náznakem zůstává zmínka ve Slově o pluku Igorově o knížeti Všeslavovi, který za dne soudil lid a vládl městu, v noci však běžel jako vlk, doběhl z Kyjeva do Tmutarakaně ještě před kuropěním, a zkřížil tak cestu „velkému Chorsovi“. Mnozí badatelé proto ztotožňovali Chorse se sluncem. Jenže v případě, že kníže při svém nočním běhu mířil ze severu na jih, mohl zkřížit cestu pouze měsíci. Navíc, vlkodlaci se objevují jen za měsíčního svitu, a tak je snad pravděpodobnější ztotožnění Chorse s měsíčním božstvem.
Simargl
Mimo „Povesti vremennych let“ máme zmínku i v „Slovu nekoego christoljubca“ z dvanáctého století, kde je ale vylíčen v podobě dvou bohů Sima a Rgla. Ani zde neznáme přesně jeho funkce. Můžeme se opřít pouze o dohady založené na sporné etymologii. Zřejmě jde o íránský původ z výrazu senmurv-símurg, což je posvátný okřídlený pes. Odtud bývá ztotožňován s drakem i ptákem ohnivákem. Motiv dokládají vyobrazení na ruských špercích, náramcích a diadémech, které byly běžné až do třináctého století. Podle tohoto výkladu by Simargl byl prostředníkem mezi nebeskými božstvy a zemí a snad i bohem ohně. Dle druhého výkladu se jeho jméno vztahuje k praslovanským výrazům „semja“ – rodina a „rž“ – žito. To by však ukazovalo na božstva dvě. Tato hypotéza nás dovádí k myšlence božských dvojčat, blíženců, známých již ve starých indoevropských představách, jako např. Ašvinové z Indie nebo řecko-římští Dioskúrové.
Lokální božstva polabsko-pobaltských Slovanů
Radogost (Radegast)
Jedním z nejvýznamnějších polabsko-pobaltských bohů byl Radogost. Ten je v této oblasti doložen i pod jménem Svarožic, a jedná se tedy o boha uctívaného všemi Slovany – Svarožice (Dažboga). Radogost je spíše odvozené jméno od hlavního centra kultu tohoto boha, a to byla Retra. Byl symbolem nižšího typu ohně (slunečního), jakousi analogií římského Marta. Byl také bohem války, jeho socha byla vyzbrojena štítem s obrazem tuří hlavy, na přílbici byla labuť s rozpjatými křídly a v ruce měl kopí. Ze zvířat mu byl zasvěcen kůň, kterého se používalo i při věštění. Ještě roku 1066 mu byla obětována hlava biskupa Jana z Marienburgu, ale roku 1068 byla Retra dobyta a chrám zničen.
Svantovít
Nejznámějším bohem polabsko-pobaltských Slovanů byl rujánský Svantovít. Informace o něm čerpáme ze Slovanské kroniky kněze Helmolda a z Dějin Dánů od Saxona Grammatica z konce dvanáctého století. Svantovít měl atributy válečného a hospodářského božstva. Měl dvojí prsa i záda, čtyři obličeje a oholenou hlavu. V pravé ruce třímal bůh kovový roh na pití, který kněží naplňovali každoročně vínem k věšteckým účelům, za účelem zjištění bohatosti úrody. Levou ruku měl opřenou v bok. Oděn byl suknicí sahající až na lýtka. Vedle sochy ležela uzda, sedlo, meč ve stříbrné pochvě a válečný praporec. Svantovít vlastnil posvátného bělouše (podobně jako Radegast), na kterém mohl jezdit pouze on nebo jeho kněz. Kůň vykonával také válečné věštby překračováním řady zkřížených kopí. Podle způsobu překročení se usuzovalo na zdar válečného tažení nebo námořní výpravy. Svantovítovu moc podporovala družina tří set jezdců a velké bohatství ze shromážděných darů. Svantovítův kněz měl v politických záležitostech větší slovo než vládce Rujány.
Triglav
Nejmocnějším bohem v ústí Odry, kde leží dva velké přístavy, Wolin a Štětín, byl Triglav. Zprávy o Triglavovi nám zanechali Ebbo, Herbord a Prieflingenský mnich. Triglav měl oči i ústa zakrytá zlatým pásem, aby neviděl na hříchy lidí. Jeho tři hlavy znamenaly tři sféry jeho vlády na nebesích, zemi i v podsvětí. Jako každé lokální božstvo v sobě patrně Triglav spojoval funkci válečnou i hospodářskou. Za atributy měl černého koně se zlatě a stříbrně zdobeným sedlem, s jehož pomocí se věštilo překračováním zkřížených kopí, podobně jako v kultu Svantovíta.
Za zmínku, v nepřeberném množství slovanských bohů, stojí dualistické božstvo Černobog a Bělbog (Bělboh). Luticové uctívali boha plodnosti Pripegalu, kterému byly přinášeny lidské oběti, především z řad křesťanů, jak popisuje arcibiskup Adelgott. Lidské oběti byly přinášeny i bohu Provemu. Byl bohem spravedlnosti a místo kultu měl ve Starogradě. V našich krajích je známa i bohyně smrti (spíše démon smrti) Morana, především díky lidové tradici – vynášení smrtky a jejímu vhození do vody. Morana byla bytost nižšího řádu, která byla v období českého národního obrození ztotožněna s bohyní smrti a zimy.
Kněží a čarodějové
Slovanští představitelé víry se dělili do dvou skupin. Vlastní kult božstev obstarávali kněží. Jejich centralizovaný kult je lokálně doložen pouze u Rusů a polabských Slovanů. Tam, kde nebyla oficiální kněžská třída, obřady prováděl většinou kníže nebo náčelník či vedoucí rodu. Přímých zpráv se ale zachovalo poměrně málo a o organizaci kněžských zřízení nevíme skoro nic. U polabských Slovanů bylo kněží poměrně dost, s jedním hlavním veleknězem. Starali se především o věštby. Na sklonku pohanství získali velikou politickou moc, převyšující knížete. Velekněz např. s konečnou platností potvrzoval knížecí rozhodnutí. Podle Dětmara byli kněží voleni kmenovým sněmem, jinde byla funkce nejspíš dědičná. Např. bůh Prove, který neměl chrám, ale jen posvátný háj, měl velekněze. Moc kněží omezovala pouze roztříštěnost kultu, protože každý kmen měl své božstvo i svůj zvláštní kult, a jen v případě, že některý z kmenů dosáhl vůdčího postavení v kmenovém svazu, nabylo také jeho božstvo převahy nad ostatními, např. retranský Svarožic, rujanský Svantovít a další.
Druhá skupina, čarodějové, byla v úzkém svazku s kněžstvem, místy je proto těžké rozlišit, jestli se jedná o kněze nebo čaroděje. Rozdíl mezi nimi spočívá především v zaměření jejich činnosti. Čarodějové se uplatňovali v soukromé sféře, nevystupovali při veřejných obřadech a působili i jako prostředníci mezi lidmi a bohy. Ovšem i kněží se někdy věnovali magii a věštění. Původně funkci čaroděje zastával nejstarší člen rodiny, později se čarodějnictví stalo samostatným povoláním. Staří Slované nazývali tyto čaroděje volchy. Volch je odvozenina mlsnosti – blábolit. Jiné zažité názvy byly korenic, vědun, hadač, kúzdelník a další. V latinsky psaných pramenech, domácích i cizích, se nejčastěji objevují výrazy magi, sortilegi (čarodějové), augures (věštci), incantatores (zaříkávači), phitones (hadači) a k tomu příslušné ženské paralely. V českých zemích se podle Kosmovy kroniky objevují v čarodějné funkci především ženy: Kazi jako znalkyně léčivé moci bylin, Teta jako zprostředkovatelka magických praktik a rituálů, Libuše jako věštkyně, v legendě Kristiánově z konce 10. stol. je označována jako phitonissa (hadačka). Základem čarodějnického umění bylo především tzv. „vidění“, a to buď ve snu, nebo v bdělém stavu. Další možností vyvolání tzv. vidění bylo navození exatického stavu pomocí hudby nebo požitím narkotických prostředků (konopí, konvalinky, akácie, ocún a další). Moc kouzelníků nad lidmi se nezakládala pouze na obratnosti a podvodech, ale vycházela většinou z určitých paranormálních schopností jako je sugesce, hypnóza, mediální a extatické stavy, mimosmyslové vnímání a jiné jevy. Spolu s tím byla spojena i instinktivní znalost přírodních sil a lidské psychiky, na níž spočívala zejména jejich léčebná praxe. V tom se slovanští čarodějové a vědmy nelišili od kouzelníků přírodních národů nebo od ugrofinských a turkotatarských šamanů, od nichž byly jejich praktiky někdy mylně odvozovány. Šlo totiž o kategorii obecně rozšířenou na všech kontinentech.
Chrám a bohoslužba
Slované původně neměli žádné chrámy a svá božstva ctili v přírodě. Uctívali posvátné háje – svatobory, stromy, vodní prameny, studánky, kameny a další. To dokazuje i nález na hradišti Stará Kouřim v Čechách, kde byl pramének studánky symbolicky ohrazen příkopem, v tomto kultovním prostoru se obětovali koně. Následně po obřadu byli spáleni. Slované používali k obětem prostá obětiště pod širým nebem, v jejich středu stála socha boha a bylo tam místo k obětování. Klasické chrámy, jak je známe z antického Říma, Slované nikdy neměli. Navíc stavění chrámů je doloženo pouze u pobaltských Slovanů. Tyto chrámy byly stavěny ze dřeva a byly podstatně menších rozměrů, ale o to více zdobeny řezbou a malbou. Nejstarší zmínka o chrámu pochází od Dětmara popisujícího Riedegost, nejdůležitější středisko kmene Ratarů. Nejpodrobněji byla nepochybně popsána Svantovítova svatyně v Arkoně. Na Rujáně existovaly také tři mohutné svatyně v Korenici.
Zobrazení bohů bylo nejčastěji ze dřeva, občas i z kamene. Dřevěná socha byla pokryta zlatým, popřípadě stříbrným plechem. K zobrazení bohů se přidávaly i různé atributy, které byly specifické pro dané božstvo, nejčastěji se jednalo o pohár nebo roh na pití. Slované tato zobrazení bohů nazývali modly, kapy nebo sochy. Mezi modly se řadí i zobrazení duchů, démonů i domácích bůžků v podobě malých sošek. V kultu se používaly i různé posvátné předměty – zbraně, nože určené k obětování, dřevěné hole s hlavicemi v podobě lidských hlav sloužící při rituálních tancích a další.
Staroslověnští kněží se nazývali žreci a na první pohled se lišili od běžných lidí. Měli dlouhé vlasy a vousy a nosili dlouhé košile s širokými rukávy. U význačných chrámů se vyvinula i kněžská hierarchie. Kněží tedy byli někde voleni kmenovým sněmem, jinde se funkce dědila, popřípadě byl novic kooptován do úřadu. Průběh bohoslužeb přesně neznáme, kronikáři se o nich nezmiňují. Podle neúplných popisů, které nelze zcela rekonstruovat, je jisté, že bohoslužba pozůstávala z modliteb a chvalozpěvů, provázených zvláštními gesty. Vrcholila v krvavé oběti, zvířecí nebo lidské, po níž kněz dosáhl spojení s bohy a mohl i věštit. Podobně jako u Keltů měli slovanští bohové oblibu v lidských obětech. Adam Brémský uvádí, že bohu v Retře byla obětována hlava křesťanského biskupa Jana z Marienburgu. Dle Ibn Rusta byl člověk zabíjen pověšením na oprátku a škrcen, dokud nevydechl. Většinou však šlo o krvavé oběti, k jejichž zabíjení sloužily na Rusi zvláštní rituální nože s volutovými konci rukojeti. Podle Helmolda si slovanští bohové libovali v krvi a kněz po zabití oběti sám ochutnával krev, aby byl způsobilejší k přijímání božských výpovědí, neboť „jest mínění mnohých, že démonové se krví snadněji přivabují“. Krev oběti tekoucí po oltáři byla zřejmě jedním z prostředků k dosažení transu a styku s nadsmyslovým světem, údajně výpary krve lákaly duše zemřelých i jiné bytosti a činily je pro obětující na okamžik viditelnými. Lidé se také obětovali (zazděním) do základů staveb, tvrzí, mostů atd. ve víře, že duše mrtvého se stane ochranným duchem. Jako oběti byli určeni svobodní jinoši nebo neprovdané dívky. Většinou ale byli obětováni váleční zajatci, ale např. když kníže Vladimír vztyčil roku 980 v Kyjevě sochy šesti ruským bohům, obětovali jim Kyjevané „své syny a dcery“. Kozma presbyter u bulharských Slovanů roku 983 informuje, že oběti byly vybírány losem. Totéž tvrdí Helmold v případě arkonského Svantovita: každým rokem byl vylosován křesťanský zajatec, obětovaný na jeho počest. Obětování křesťana pohanskému bohu bylo považováno za vítězství nad cizí ideologií, jak naznačuje zpráva Adelgotta z roku 1108 o obřadu na oltáři Pripegalově, při němž kněží pozvedali misky naplněné lidskou krví se zvoláním „radujme se, Kristus je poražen!“. Obřad a oběti byly zpravidla zakončeny hostinou, na níž se podíleli všichni účastníci bohoslužby, muži i ženy. Závěr obětního obřadu před Svantovitovým chrámem v Arkoně popisuje Saxo Grammaticus:
„Po tomto úkonu zbytek dne bujným hodováním vyplňujíce, požívali při hostině dokonce obětních jídel, co jen hrdlo chtělo, nutíce oběti bohu určené, aby sloužily jejich obžerství. Při těchto hodech nedbati střízlivosti bylo pokládáno za čin bohumilý, dbáti jí za hřích.“
S náboženskými centry je spojen i kult koně. Kůň byl uctíván a používán k provádění věšteb. Podle způsobu, jakým kůň překročil do země zabodnutá a překřížená kopí, se usuzovalo o výsledku plánované vojenské akce. Vedle věšteb, majících význam pro celý kmen a prováděných pomocí uctívaného koně, se praktikovaly ještě věštby nižšího významu, které se prováděly náhodným výběrem obarvených hůlek z osudí, nebo věštěním z popela.
Čarodějnické praktiky
Čarodějové zasahovali do běžného života Slovanů podstatně více než oficiální uctívání bohů. Jejich činnost přetrvávala ještě dlouhá staletí po přijetí křesťanství. Nejednalo se o organizovanou skupinu, čarodějové většinou vystupovali spíše skrytě. Tvořili volné společenství mužů i žen, které si úzkostlivě střežilo svá tajemství. U čarodějů a vědem jsou doloženy stavy extáze vyvolávané hlavně tancem, zpěvem, rytmickými výkřiky, vykuřováním, posty, asketickým cvičením a drogami. Tyto stavy extáze sloužily především k předpovídání budoucnosti a kontaktu s démony. Proslulí byli bulharští nestinari a jejich ohňové tance: v rytmickém tanci kolem velkých ohňů upadali do transu, takže mohli tančit bosýma nohama po ohništi a věštit. Cílem jejich obřadu bylo zajistit dobrou úrodu a zdraví obyvatel obce. Bulharští a makedonští rusalii či kalušari léčili extatickým tancem kolem pacienta. Obřad vrcholil rozbitím nové nádoby s vodou, jež symbolizovalo přemožení démona nemoci. V severovýchodním Srbsku to byly naopak kraljice – ženy, které táhly na počátku svatodušních svátků v průvodu, popíjely pelyňkovou šťávu, prováděly vykuřování a tančily tak dlouho, až upadly do extáze, v níž se jich podle představy zmocňovaly rusalky. Jak vidíme, není oblasti v životě Slovanů, kde by čarodějové nepůsobili. Předpovídali budoucnost, léčili, používali magii se sexuálními praktikami k vyvolání zamilovanosti (nápoje lásky), nebo k zvýšení potence, či zabránění početí. Přivolávali déšť, připravovali jedy, zaříkávali, sesílali na nenáviděnou osobu neštěstí a smrt. Mimoto zhotovovali amulety, byli schopni se převtělovat ve zvířata, létat vzduchem a další. Toto je pouze stručný zlomek jejich činnosti. Démonům obětovali chléb, sýr, med, koláče a další. Z krvavých obětí se jednalo především o slepice a kohouty, nebo zástupné figurální oběti v podobě figurek lidí, či zvířat.
Posmrtný život
I u starých Slovanů existovala vyhraněná představa posmrtného života. Po smrti se od fyzického těla odpoutávala nesmrtelná duše, coby oživující princip, která nebyla přesně specifikována, značí něco ve smyslu dech, pára. Duše byla zobrazována v podobě ptáka (holubice, slavík, vlaštovka), popřípadě jako motýl, moucha a další. Slované neznali křesťanský pojem ráj nebo peklo, ale duše byla šťastná, nebo pykala za své prohřešky v jednom prostředí, většinou v místě, kde zemřelý žil. Z víry v duši se vyvinula víra v duchy a démony, protože Slované věřili, že duše zemřelých na sebe může brát různé podoby. Dobré duše se zjevovaly v podobě víl, domácích Dědů… Naopak zlé duše (zde nepanuje přesná shoda), se mohly stát upíry nebo vlkodlaky. Smrt byla zobrazována jako stařena s kosou, která přináší věčný spánek. Smrt žije v podsvětí, kde hoří svíce života jednotlivých lidí. S vírou v posmrtný život souvisí i ctění předků. Mrtvý byl spálen a jeho popel uložen do koženého váčku a zakopán. Další způsob pohřbu byl rovněž spálením, ale popel byl vložen do tzv. popelnice s osobními věcmi mrtvého a nad ní byla navršena mohyla. Při pohřbu byla s mrtvým většinou zabita a upálena jeho otrokyně nebo manželka, popřípadě sluhové. Svědectví o tom podává r. 920 arabský vyslanec Ahmed Ibn Fidlán. Ibn Rosteha popisuje sebevraždu manželky, která se nechá před upálením oběsit, aby mohla být spálena se svým manželem. Podobně situaci popisuje sv. Bonifác, když podává zprávu anglickému králi o zvycích polabských Slovanů: „Za hodna chvály je mezi nimi považována žena, která vlastní rukou si přivodí smrt a shoří na stejné hranici se svým mužem.“
Součástí pohřebních rituálů byla i hostina na počest zesnulého. Tyto hostiny se jmenovaly dle místa „zadušnice“ nebo „radunice“. Postupně Slované přecházeli ke klasickému pohřbu. Částečně se tak dělo pod vlivem, byť nepřijatého, přicházejícího křesťanství a druhým důvodem bylo vyzdvižení významu zesnulého i pro budoucí potomky. Do hrobů se začínala dávat bohatá výbava v podobě šperků, zbraní a potravy. S pohřbem nespáleného těla se u všech Slovanů rozšířil strach před návratem mrtvého, který se mohl stát upírem a škodit živým. Vymýšlely se různé praktiky, jak tomu zabránit. Některé z nich se zřetelně zachovaly v pohřebištích. Je to např. obrácení těla tváří k zemi, oddělení hlavy a její položení k nohám nebo mezi ně, posmrtné vykroucení hlavy, zatížení těla kamením, probodení dřevěným kůlem a další.
Zánik pohanství
Slované začínali postupně přecházet na křesťanskou víru již od sedmého století. Zpočátku se jednalo o tzv. dvojvěrství, tj. částečně zůstávala zachována lidová magie a víra v některé démony. Slovanské pohanství mělo velkou podporu v řadách pohanského kněžstva i prostých lidí. Svědčí o tom např. Strojmírovo „pohanské“ povstání proti knížeti Bořivojovi. Přechod ke křesťanství byl iniciován vládnoucí „šlechtou“ z důvodu možnosti vést lépe zahraniční politiku s ostatními státy, kde křesťanství bylo již dominantní. Hlavním důvodem ale bylo omezení moci pohanských kněží, s nimiž se dostávali díky jejich vzrůstající moci stále více do konfliktu. Křesťanská víra s sebou přinášela i feudální společenský systém, který vládnoucí elitě pro správu svého území vyhovoval mnohem více.
Shrnutí
Bohužel u tohoto náboženství nemáme dostatek věrohodných pramenů. Ale i přes tyto zprostředkované zprávy můžeme udělat jednoznačný závěr. Postrádáme zde jednoho osobního boha, naopak je rozšířena víra v démony, upíry a množství bytostí, pro nás již pohádkových, jako jsou vodníci, víly, skřítci a další. Není možné uctívat boha za pomoci drog a podobných praktik. Milující Bůh, jak jej vnímáme nyní, bude mít těžko zalíbení v lidských obětech a ve snaze čarodějnic donutit jej škodit druhým. Pomineme-li lidské chyby, které jsou ve všech náboženstvích, nauka, mnohobožství, démoni a jejich uctívání nemohlo rozhodně zvítězit a přežít v „konkurenci“ jediné milující božské bytosti.
ZDROJ:
My Slovania po rode a čistej krvi,sme nikdy nemali žiadne náboženstvo.My sme vždy len uctievali našich slávnych predkov na základe védickej kultúry a svätoponímania,nie svetonázoru ako u relígí.