Falešné já

Slovo „JÁ“ představuje největší omyl i nejhlubší pravdu, podle toho, jak je použito. V běžné mluvě je to nejen jedno z nejpoužívanějších slov (společně s odvozenými tvary mě, mně, mi, moje a sám), ale také slovo nejvíce zavádějící.

To, jak se slovo „já“ běžně používá, dokládá základní omyl, hrubé nepochopení toho, kdo jsme. Dává nám falešný pocit identity, tzn. ego. Albert Einstein, který viděl hluboko nejen do podstaty prostoru a času, ale i do lidské přirozenosti, tuto iluzi nazýval „optická iluze vědomí“. Falešné já se pak stává základem pro interpretaci, nebo spíše nesprávný výklad reality a všech myšlenkových procesů, vazeb a vztahů. Vaše realita se pak stane odrazem základního omylu, od kterého všechno odvozujete.

Dobrá zpráva je, že pokud si tento omyl uvědomíte, zmizí. Prohlédnutí iluze znamená logicky její konec. Její přežití závisí na vašem nepochopení reality. Když si uvědomíte, kým nejste, vědomí, kým jste, přijde automaticky samo. A přesně to se stane, když si pomalu a pozorně přečtete tuto a příští kapitolu. Obě pojednávají o vzniku a fungování falešného já – ega. Takže jaké je to falešné já?

To, na co obvykle myslíte, když říkáte „já“, nejste vy. Nekonečnou a nepopsatelnou hloubku, kterou jste, absurdně zredukujete na jednoduchý zvuk vydaný hlasivkami nebo kratičkou myšlenku spojenou s čímkoliv, s čím se ztotožňujete. Co obvykle myslíte slovy „já“, „mě“, „mně“, „mi“, „moje“ a „sám“?

Když malé dítě pochopí, že určité zvuky, které rodiče vydávají, znamenají jeho jméno, začne si ono slovo, které se v jeho mysli stane myšlenkou, spojovat se svou osobou. Některé děti o sobě v tomto období mluví ve třetí osobě. „Johnny má hlad.“ Brzy se však naučí magické slůvko „já“ a začnou ho stavět na roven svému jménu a automaticky i své identitě. Následující myšlenky se budou automaticky odvíjet od „já“. V dalším kroku o sobě začne přemýšlet v první osobě a věci, jež s ním nějakým způsobem souvisí, označovat přívlastkem „moje“. Tím se ztotožní s věcmi, což znamená, že věci, tedy především myšlenky, kterými je pojmenovává, bude pociťovat jako část svého já, takže od nich bude odvozovat svou identitu. Když rozbije „svou“ hračku nebo mu ji někdo sebere, bude mu to vadit. Ne kvůli vnitřní hodnotě té hračky – většina hraček dítě brzy omrzí a nahradí je jinými – ale kvůli pocitu, že přišel o kousek sebe sama. Hračka se stala součástí jeho rozvíjejícího se smyslu pro „já“.

Jak dítě roste, všechny myšlenky se začínají točit kolem původní myšlenky na „já“: postupně se ztotožní s určitým pohlavím, svým hmotným tělem a majetkem, národností, rasou, náboženstvím a profesí. „Já“ se také začne ztotožňovat s určitými rolemi – matka, otec, manžel, manželka atd., nabytými vědomostmi a názory, tím, co má a nemá rádo, a také s věcmi, které se mu staly v minulosti, a vzpomínkami, což jsou v podstatě myšlenky definující já jako „můj příběh“. A to jsem vyjmenoval pouze některé z věcí, od nichž lidé odvozují svou identitu. V důsledku jsou to všechno jen myšlenky, které křehce spojuje jen to, že jsou vnímány jako součást „já“. Když lidé použijí slovo „já“, většinou se za ním skrývají právě tyto myšlenkové konstrukce.

Abych byl přesnější, většinu času to nejste vy, kdo mluví, když říkáte nahlas nebo v duchu „já“, ale určitý aspekt mentální konstrukce, vaše egoické já. Slovo „já“ budete nadále používat, i když se probudíte, ale pak bude přicházet z hloubky vašeho nitra.

Většina lidí se plně ztotožňuje se svým nepřetržitým proudem nutkavých myšlenek, z nichž se většina bezúčelně opakuje. Za své jediné „já“ považují své myšlenkové procesy a emoce, jež je doprovází. Tito lidé si neuvědomují svou duchovní podstatu. Když jim řeknete, že mají v hlavě hlas, který nedokážou utišit, zeptají se, „Jaký hlas?“, nebo to rozzlobeně popřou, což samozřejmě říká právě onen hlas, jejich nepozorovaná mysl. V některých případech se mysl stane téměř samostatnou entitou.

Mnozí lidé nikdy nezapomenou na okamžik, kdy se poprvé přestali ztotožňovat se svými myšlenkami a pocítili svou pravou identitu – přestali být obsahem své mysli a stali se jejím pozorovatelem. Někdy je posun tak jemný, že ho téměř nezpozorujete, nebo jen, jakoby bez příčiny, pocítíte nával radosti a/nebo hluboký vnitřní klid.

z knihy: Eckhart Tolle- Nová Země

ĎAKUJEME: