„Čím více si budeme brát blaho druhých k srdci a pracovat pro jejich dobro, tím větší prospěch získáme sami pro sebe. To je fakt, který si můžeme ověřit. A čím sobečtější a sebevztažnější zůstaneme a čím egoističtější bude náš způsob života, tím osaměleji a ubožeji se budeme cítit. To je také fakt, který si můžeme ověřit.“
Tenzin Gyatso- Jeho svatost, 14. Dalajlama
„Dobrý člověk je učitelem horšího, horší člověk je materiálem člověka dobrého. Ten, kdo si neváží svého učitele anebo nemá rád materiál, s kterým pracuje, dopouští se chyby.“
čínské přísloví
Způsoby soužití v dřívějších dobách jsou již dnes dávno překonané. Svět vztahů prochází velkými změnami. Staré zkostnatělé vzory, jichž se mnoho lidí tak dlouho pevně drželo, se hroutí- a rodí se nové vědomí. Proto přestává v dnešní době tolik vztahů, založených na starých vzorech, fungovat. K zániku starých struktur přispívá nový druh pospolitosti, již určují svoboda a duchovní pokrok.
V dřívějších dobách byla motivace vztahů docela jiná. Cílem bylo uznání, hmotné zaopatření nebo hospodářský prospěch a mnohdy touha po partnerství pramenila z osobních potřeb, jejichž uspokojení člověk očekával od svého protějšku. Lidé kdysi vytvářeli cechy a stavy, často jim přísahali věrnost a snažili se dostát jejich ideálům a požadavkům. Nosívali také jednotný kroj, takže se v silovém poli těchto skupin mohli orientovat a posilovat.
Dnes nasazujeme vnitřní sílu a inspiraci k rozvoji individuálnímu. Je nutné najít vlastní přístup k vyšším rovinám a naslouchat vlastní intuici. Měli bychom se naučit nespoléhat na svět a ostatní lidi, nýbrž spoléhat pouze na božskou jedinečnou sílu, která námi protéká.
Některé naše vztahy se často „zmrazí“, dokud nepochopíme, že duševní prospěch nikdy nemůžeme hledat u druhých, ale že vždy musí být výsledkem našeho duchovního úsilí.
V době, kdy se v našem těle vyvinou všechny složky naší duše, k čemuž dochází kolem jednadvacátého roku našeho života a někdy i dříve, je velmi důležité, aby nás někdo duševně sytil a podporoval. Jestliže k tomu nedojde, projeví se energetický nedostatek. Potřeba lásky se pak přenese na vnější svět a vede k mylnému přesvědčení, že jenom ten ji může uspokojit.
To je velký omyl. Dokonalá láska, kterou každý z nás hledá ve svém nitru, je darem duchovního světa. Láska mezi lidmi m
ůže otevírat brány do světa, ale „láska sama o sobě“ je duchovním darem. Je atributem božského jádra naší bytosti. Láska proudí, zbavíme-li se svého ega. Lásku nelze přivolat rozumem. Pravá láska není vázána na požadavky a potřeby. Našim cílem by měl být proud čisté lásky. Pokud se nám to podaří, dosáhneme přirozeného spojení s tou nejvyšší a nejčistější láskou- Boží láskou.
Pochopíme-li, že nejsme závislí na podpoře žádného člověka, ale všechno, co potřebujeme ke štěstí , si již zplna neseme v sobě, můžeme přestat v hledání štěstí ve vnějším světě. Vztahy k jiným lidem však mohou představovat klíč k láskyplnému prameni. Ve svém protějšku můžeme vidět sami sebe. Přesně se v něm zrcadlí charakterové rysy či problémy, které v sobě potřebujeme „prosvětlit“.
V touze po lásce vyzařujeme ze své aury jistou energii, složenou ze svých myšlenek a emocí, které se chtějí spojit v člověku, jehož lásky se dožadujeme. Jejich úkolem je přivést tohoto člověka k tomu, aby nám svou lásku zpřístupnil. Abychom si splnili své požadavky, musíme vydat hodně energie. Tím vytváříme jakousi energetickou bránu, jíž může dovnitř proniknout mnoho cizích vlivů. To nám škodí a ubírá sílu a naše duchovní vedení musí podnikat vše pro to, aby tuto ztrátu omezilo. Stále znovu budeme v životě narážet na stav závislosti.
Závislost se sama rodí v člověku. Jestliže někdo ze samého zklamání vysílá hněv a zlobu, budou tyto pocity sedmkrát silněji proudit zpět do jeho aury. Proto je mimořádně důležité vzdát se touhy po lásce a po určitých vztazích, které jsme si vysnili a místo toho brát život takový, jaký je. Pravou lidskou lásku, která pokorně přijímá situaci takovou, jaká je, tu bolest netrápí. Při tom je třeba vzít na vědomí, že pokud se v nás takové pocity vynoří, jde vždy o proces poznání.
Prožívání vztahů nám pomáhá uvědomit si jejich podstatu. Neustále jsme konfrontováni s lidmi, s nimiž je třeba něco vyrovnat. Vznikající situace podporují rozvoj našeho vědomí a my se opíráme právě o toho partnera, s nímž můžeme dosáhnout největšího poučení. Nepomůže tu žádný útěk, jen sledování a přijímání vlastních pocitů, které jsou cenným ukazatelem toho, co je aktuálně třeba zpracovat. Poctivost, bdělost a otevřenost nabízejí ty nejlepší předpoklady ke zrušení karmy a zvládnutí úkolu života.
V duchovním světě nemá světská představa o perfektním partnerovi, o moci, o společenském postavení a majetku žádný význam. Podléhání těmto vlivům nás nezřídka odvrací od našich vlastních cílů, protože uspokojujeme potřeby cizích struktur nikoliv potřeby vlastní duše. Proto musejí být stará spojení zrušena a společné skupinové energie proměněny. Často podceňujeme síly energetických polí, která se bez ustání pokoušejí vtlačit nás do starých vzorců chování a tak se nechat od nás napájet a živit.
zdroj:
