EGO pasti
Žena jen těžko může od muže vyžadovat něco, co neposkytuje sama sobě.
V žádném případě tím nemá vyrovnávat potřebu ženy pokud jde o mužovu péči a jeho přání udělat ženu šťastnou.
Tyto dva póly existují současně. Vede mezi nimi uzoučká hranice: žena se může zcela stáhnout do sebe, stát se supersoběstačnou, vymýtit v sobě každou potřebu přijímat – přičemž přijímat a udržovat, to jsou ženě vrozené potřeby – nebo naopak může odpovědnost za svůj vlastní život plně vložit na muže a stát se na něm závislou.
Je třeba usilovat o rovnováhu mezi těmito krajnostmi: přičítat si svá vlastní plus a dělat to opakovaně – nečekat, až to za nás udělá muž. A zároveň přijímat i jeho péči. Je normální očekávat od muže určité chování a je velmi dobré zachovávat si přitom současně svoji soběstačnost, nesvěřovat mu otěže svého života.
Když hovoříme o očekáváních jistého jednání od partnera, máme na mysli psychologickou oblast vztahu.
Dejme tomu, že se žena obává, že ji partner nechá. Podotýkám, že všechno má nějakou běžnou normu a co je přes ni, už je zkrátka moc. Také tato obava má tedy svoji normu, je normální, že nikdo nechce být opuštěn, nikdo si nepřeje, aby ho partner nechal. Ale mění-li se tato obava v jakousi posedlost, v jakousi utkvělou myšlenku vedoucí až k panickým atakám, samozřejmě normou být přestává.
Mluvíme o specifických obavách, které se v chorobné míře ve vztahu objevují. Pokud se žena až takto intenzivně obává, že ji partner opustí, měl by to pro ni být důvod k zamyšlení:«V jakých situacích jsem opustila sama sebe?» Takové situace totiž nepochybně nastaly, a to nejednou, jinak by pro ni tato otázka nebyla tak citlivá a nedosáhla takových rozměrů. Totéž ale platí kupříkladu pro ženino přání «nechci, aby se ke mně partner choval tak hrozně lhostejně, aby mě ponižoval a říkal o mě špatnosti», stejně jako pro jiné podobné stížnosti.
Veškeré výhrady, které žena vůči partnerovi má, jsou v podstatě jejími výhradami k sobě samé. Výhradami, které vůči sobě vznáší, ať partnera má nebo nemá. Je s něčím v sobě nespokojená a přeje si aby partner tuto trhlinu v její dokonalosti zacelil, aby byl s ní spokojen a dával tuto svou spokojenost najevo. Jenomže partner to nebude dělat, dokud ona sama se sebou nebude spokojená.
O to se tedy jedná. To je to, co si žena musí dodat, co musí poskytnout sama sobě. Jestliže si nepřeje, aby ji partner ponižoval, nesmí ponižovat sama sebe. Jestliže nechce, aby o ní špatně mluvil, nesmí tak o sobě mluvit sama. Přičemž nemáme na mysli nějaké hlasitě pronášené poznámky na vlastní adresu, ale upřímný, hluboký vztah k sobě samé, stálý kontakt se sebou, v němž ve skutečnosti vězí to, co ji deptá, co v sobě stále znovu objevuje a co se pokouší řešit na úkor jiných, aby to tak nebolelo.
Jestliže existuje něco, za co se stydí, partner to dozajista zpozoruje a uvidí přesně v tom světle, v jakém to vidí ona, v podstatě tedy reprodukuje její model vnitřního vztahu k sobě samé.
Když se chce žena schovat před světem, chce se ve skutečnosti ukrýt sama před sebou. Když se před někým stydí nebo ho zesměšňuje, stydí se a zesměšňuje sama sebe. Když se domnívá, že jí někdo ubližuje, ublížila sama sobě ve stejné věci už nejednou.
Musí se mít ráda nikoli abstraktně, ale přesně, zacíleně. Ta místa, kde to «pobolívá». Teprve pak je možné mít ráda sebe samu jako celek. To je už následek, protože kromě oněch citlivých míst má i tak všechno ostatní na soběráda.
Položte si dvě otázky:
1. Co se mě nepříjemně dotýká?
2. Čeho se od okolí nejvíc obávám? Tato otázka by mohla mít i jinou podobu: «Z čeho se bojím být usvědčena? V čem se obávám odhalení? Co v sobě nechci ukázat nikomu jinému?»
A ještě pár otázek jako dodatek:
— Za co v sobě se stydím?
— Z čeho se obviňuji?
Tady se bude ukrývat to hlavní — to, co si nedokážete odpustit a za co se nedokážete mít ráda.
Súvisiace články
