„Smutek, který se nemůže projevit slzami, nutí plakat jiné orgány,“ připomíná v rozhovoru profesor Vladimír Smékal

O Celostní medicíně; o tom, jak zvládnout operaci v částečné narkóze; a také o hormonech štěstí, tréninku radosti a smyslu života si povídám s emeritním profesorem Masarykovy Univerzity, profesorem PhDr. Vladimírem Smékalem, CSc. (1935). Vladimír Smékal je autorem řady odborných publikací – v současné době přednáší například na Univerzitě třetího věku nebo Teologické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci.

Vladimíre, jaký je tvůj vztah k celostní (holistické) medicíně? Co můžeme podle tebe všichni dělat jako prevenci (jakousi duševní hygienu), abychom zdravotně prospívali?

„Na koncepci celostní medicíny považuji za nesmírně důležité, že vede zdravotníky k tomu, aby vždy viděli celého člověka a ne jen nemocný orgán, jak stále ve zdravotní péči převažuje.

Když jsem pravidelně jezdil po příchodu svobody do Velké Británie na pracovní porady projektu, věnovanému vývoji člověka od těhotenství až do dospělosti, jednou jsem si v Londýně všiml cedule ukazující na Maudsley hospital. Zjistil jsem, že nemocnice je pojmenovaná podle profesora konce 19. stol pana Henry Maudsleye. Když jsem pátral, čím se zabýval, zjistil jsem, že byl u zdrojů psychosomatické medicíny a že řekl geniální větu „Smutek, který se nemůže projevit slzami, nutí plakat jiné orgány“. Tím vyjádřil, že každá nemoc musí být nahlížena celostně – i se zřetelem k  okolnostem vyvolávajícím zdravotní potíže.“

Snad můžeme čtenářům prozradit, že máš za sebou operaci, kterou jsi musel podstoupit v částečné narkóze, což muselo být velmi nepříjemné. Zmiňoval jsi jednu metodu, která ti pomohla to vydržet. Můžeš ji, prosím, našim čtenářům přiblížit?

„Při operaci jsem měl umrtvenou dolní polovinu těla. Celou dobu operace jsem se snažil myslet na zážitky pohody a radosti, které stále prožívám v dnes už sedmapadesát let trvajícím manželství – zejména, když jsem v krizi. Řídím se návodem amerického psychologa a lékaře H. Bensona z jeho knihy „Moc a biologie víry v uzdravení“, který nazval tento návod termínem „zapamatovaná pohoda“ – a doporučuje, abychom si zážitky pohody ukládali do paměti a v krizích si je vybavovali.“

Míváš teď hodně na různých místech přednášku s názvem Proč se radovat? To je skvělý název! Takže: Proč se radovat? 🙂

„Radujme se kdykoliv se setkáme s něčím, v čem je výzva k radosti – a může to být i v kritických situacích, kdy nacházíme nebo v dáli vidíme záblesk naděje….

A navíc: Je dokázáno, že radost aktivizuje hormony, označované jako hormony radosti a štěstí.

Z neurofyziologických výzkumů vyplývá, že při prožitcích radosti se uvolňují endorfiny, které jsou charakterizovány jako hormony štěstí. Když se Američan Norman Cousins v šedesátých letech sám vyléčil ze závažného onemocnění, a to především díky pocitům radosti, lásky a vděčnosti a na základě víry, vytvořil tak vlastně úplně nový vědecký obor – psychoneuroimunologii.

Psychoneuroimunologové izolovali mnoho chemických látek, které produkuje mozek pod vlivem emocí. Endorfiny ale dokážou podstatně víc než jen blokovat bolest. Posilují imunitní systém, navozují pocit dobré nálady a podporují rychlejší léčbu.

Je např. doloženo, že láskyplné objetí aktivizuje v hypofýze produkcioxytocinu, a tím snižuje krevní tlak i hladinu stresu a psychosociálně podporuje vztah důvěry a tím i radosti. Oxytocin je charakterizován jako hormon lásky, věrnosti a důvěry.

Jako fyziologický proces související s radostí je také uváděn serotonin, který se v centrálním nervovém systému účastní především procesů, které se podílejí na vzniku nálad. Jeho nedostatek způsobuje snížení přenosu nervových vzruchů, způsobuje tak změny nálady, až depresi, případně poruchy spánku, podrážděnost až agresivitu.

Dále je uváděn v souvislosti s radostí i dopamin, často charakterizovaný jako hormon neřesti. Způsobuje vznik příjemných pocitů buď v reakci na různé události či aktivity, nebo vlivem požití jistých drog, a to především stimulačních, např. kokainu. Drogová závislost je dávána do souvislosti právě s touhou jedince po radosti a příjemných pocitech navozených dopaminem. I to je třeba brát na vědomí!“

Myslíš si, že radost a pozitivní přístup k životu se dá i trénovat (naučit)?

„Jsem o tom přesvědčen. Je na tom i založena tzv. logoterapie vytvořená Viktorem Franklem, který přežil čtyři koncentrační tábory a po návratu do Vídně založil právě tuto psychoterapii, která vede pacienty nebo trpící lidi, aby se naučili vidět světélko naděje i tam, kde běžně není vidět. Jeho významné doporučení říká: „Nezabývejte se tím, oč vás život připravil nebo co vám nedopřál, ale tím, co i v kritické situaci život od vás čeká.“ To je sice obtížné, ale vždycky je možné pozitivní řešení hledat a realizovat.“

Tuto otázku obvykle nepokládám. Ale u tebe, jako velmi moudrého muže a emeritního profesora psychologie se spoustou životních zkušeností, se přímo nabízí: Co je podle tebe smyslem života?

„Řeknu to tak, jak to budu rozvádět v knížečce ‚Víš, proč žít?‘, na níž pracuji: „Žijme tak, abychom zanechali dobrou stopu – svým dílem, svou laskavostí, srdečností, ochotou pomáhat a být zde pro druhé!“

Co bys ještě rád čtenářům závěrem vzkázal?

„Hledejme, co dobrého může vykonat svou činností nebo svými postoji a vztahy, a o to se snažme! A zjistíme, že nám bude lépe nejen svými prožitky, ale vnímáním reakcí druhých.“

 

Vladimíre moc děkuji za rozhovor a přeji vše dobré, hlavně pevné zdraví!

 

Doporučujeme knihy o duchovních příčinách nemocí.