Sebaprijatie

Všechno usiluje o vyrovnání a celistvost. Naše emoční tělo je tělem protikladů. Jsem-li ostýchavý a jemnocitný, učím se více prosadit a být ráznější. Protože jemný už jsem.

Můj růst spočívá v protikladu, abych se mohl stát úplným. Pokud některé části v sobě odmítáme, naše okolí nám vždy ukáže, kde máme růst.

Když se děláme nepřirozeně malými a ponižujeme se, podlézáme druhým, ve snaze se jim za každou cenu zavděčit, aby nás milovali a přijali, okolí nám ukáže, že to uvnitř neladí. A čím je to extrémnější uvnitř, tím více extrému je to venku. Pak se stane, že se k těmto nepřirozeně hodným a “nekonfliktním” lidem, druzí chovají odporně, protože projektují jen to, že jejich chování je také určitým typem pasivní tiché agrese, kterým ženou ostatní do agresivity, aby je pak mohli obviňovat, jak nehezky se k nim chovají. Ve skutečnosti jsou ale plní nahromaděného vzteku, protože po celý život nežijí sami sebe a jsou zcela odpojení od sebe, svých potřeb a celistvosti.

Nakonec se tento kolotoč lidských emocí pořád otáčí kolem jediného – kolem sebelásky a sebepřijetí. Co mi ukazuje člověk, který se vůči mě chová agresivně? Nejsi dost dobrý, nestojíš za nic! Nejsi hoden lásky! Co mi ukazuje člověk, který mě odmítá, který mě opouští, který mi nechce zaplatit mou práci, který mi lže, který mě šidí a jen bere a trestá svou nevšímavostí, potlačuje mě a nevidí mě? Že se nemiluji a nemám zájem o sebe. Co vložím do systému, to se také bude vracet zpět. Sebeláska je přitom naprosto spojená se zdravým egoismem. Člověk, který se naučil, že může být také někdy agresivní a také se prosadit a jít třeba do konfliktu, se stává úplným. Potom teprve může z jeho vědomí proudit hojnost lásky a být dávána s radostí a vděčností také ostatním.