Co přijímám, to mě posiluje,
s čím bojuji, to mě oslabuje.
Kolikrát jste ten citát již četli, možná souhlasili, možná se s tím přeli, a přesto, když dojde na lámání chleba, jste jej v životě nepoužili.
Abychom mohli obnovit svou SÍLU, je třeba úplně se odevzdat a přijmout, že ji právě teď nemáme.
Zastavit se spolu s tím, jak sami sebe vidíme, když se v životě cítíme oslabení, neschopní, bez energie a nadšení. Přijmout to takové, jaké to je teď a tady.
Nejsme tu proto, abychom všechno zvládli na jedničku, dokonale a ihned. Jsme součástí cyklů, přírody i vesmíru. Jsme stejně jako příroda v rozpuku, rozkvétání, naplnění a v postupném ukončování starých cyklů, které vyžadují odpočinek, bilanci a vyrovnávání. Něco se v nás rodí, žije naplno a postupně umírá. Jsme stejně jako vesmír součástí řádu, který nikdy nepochopíme v celé šíři, a přesto víme, že všechno, co se děje, je ať příjemné, či nepříjemné, v dokonalém pořádku.
Sebepřijetí, se vším, kdo jsme a čím se stáváme, ve chvílích zranitelnosti, kdy jsme bez energie, síly a připravujeme se na nový cyklus, podléhá často bezmoci, což je ale jen emoce, ve které můžeme zůstat sedět jako buddha pod stromem osvícení.
V takovou chvíli je naším nejfalešnějším rádcem vnitřní kritik, všechna ta slova spojená s neschopností něco udělat, dokončit, dotáhnout, dosáhnout dokonalého výsledku (dokonalost je jen u zdroje), vzchopit se, vzmužit se, nezlenivět.
Všechna přesvědčení o tom, kde bychom měli být, co bychom měli dělat, jací bychom měli být – vždy dokonalí, bez chybičky, se všemi vzorci- musím to zvládnout, musím být silná/silný. Tím vším se ale o sílu připravujeme.
Nechte to jít. Nechte se být. Nechte se žít.
Přijmout přirozený cyklus, úbytek sil i další cyklus plný nadšení a zájmu o vše, co přichází. Ve správný čas to zase naskočí, zase přijde impulz, který začne vytvářet nové a vy se vlny chytíte a pojedete dál. Namísto kritika, povolejte tu nejlaskavější a bezpodmínečně milující část, která vás přijímá takové, jaké jste. To neznamená, že se neměníte a staticky zůstáváte na stejném místě, ale změna je vždy přirozená, nejde přes TLAK, snažení a SÍLU. Nepřichází skrze násilí, ale jedině skrze lásku. To jediné, oč tu běží a to jediné, na čem vždy záleží, pokud se má cokoli měnit k lepšímu.
Namísto žádání o lehčí břímě, když cítíte, že máte naloženo, požádejte o více lásky do svého srdce, o to, abyste zůstali stále otevření ve svém srdci. Namísto kritiky zkoumejte své zdravé hranice, upravte si životní podmínky tak, abyste se v nich cítili v co největším souladu. A to bez kompromisu.
O vnitřní sílu přicházíme vždy jen v okamžiku boje a nepřijetí s tím, co je. To je vždy první krok. Pokud je zde boj, můžete prozkoumat váš hněv, zadržené emoce ze situací, kdy jste museli potlačit sami sebe, nebo svůj křik, kdy jste museli zůstat na místě, kde se vám vůbec nelíbilo a cítili jste se zde opuštění, nemilovaní, nepřijatí a v pasti. Tam, kde jste cítili bezmoc a že se nemůžete hnout z místa. Všechny tyto vzorce nyní vylézají na povrch.
V praxi se setkávám s tím, že jsou to pocity opuštění a bezmoci v útlém věku, kdy nás dala maminka do jesliček, měli jsme strach, že už nepřijde, cítili jsme bezmoc, velké opuštění, odmítnutí, ale také hněv, chtělo se nám křičet, ale zakázali jsme si to… byla by to velká síla se takhle zlobit, křičet a bylo by to vůbec vyslyšeno? Znovu vezměte to díte do náručí a dovolte mu (vnitřně) křičet, aby bylo slyšet jeho hlas. Aby mohly odejít všechny pocity, které jste v tom nechtěném zastavení (současná situace mnoha lidí) cítili a prožívali tak bolestně. Přijměte jeho hněv s láskou. Ne, nemusí to být hodná holčička, nebo hodný chlapeček, kteří trpně potlačují svůj hněv, přijměte je s láskou. Nemusí to být všeho schopní a dokonalí chlapci, aby je táta miloval a nebral je jako neschopné, a nemusí to být ani silné holčičky, které všechno zvládnou, jako jejich maminka… Se vším co přichází zůstaňte, vytřepejte z těla, cokoli vám dělá dobře…
a ještě neodcházejte ze svého vnitřního světa a podívejte se, že podstatou toho, proč jste se cítili tak opuštěni, v bolesti, nepřijímaní, nemilovaní, je to, že jste se v tu chvíli odpojili od zdroje. Od svojí vnitřní síly, od svého zdroje, od toho, že i v takové situaci, kde jste zdánlivě zcela bezmocní a v pasti, můžete cítit bezpodmínečnou lásku a oporu. V každé situaci k vám proudí podpora a láska. Jenže když jste odpojení od sebe, od zdroje, tak lásku necítíte. Vidíte se jako oddělení od zbytku světa, oddělené osoby, které jsou někde opuštěné a nepřijaté. Když se však spolu s tím, co je ve vás bolavé spojíte se sebou, najednou to vidíte všechno jinak.
Vnímáte podporu, vnímáte, že je všechno v pořádku. Že nejste odděleni, ale jste jedním. Jste propojeni se vším, co je, s každým člověkem, s čímkoli je projeveno. Je to místo, kde automaticky vnímáte znovu propojení a naplnění. Stačí jen vytrvat a projít si celou cestu, zůstat tak dlouho, přes všechny vrstvy povrchního zdání, emocionální bolesti, přes všechny příběhy, až do spojení s tím, co tu vždy bylo a vždy bude, stejně jako vy.
Zastavení je v pořádku.
Je to příprava na nový cyklus.
Miluj proces.
Miluj sebe v procesu.
Shumavan
www.shumavan.cz
