Kdyby kdyby kdyby. Aneb jeden čin je více než tisíc myšlenek…
VZTAHY
MÁ EMOCE, MÁ ZODPOVĚDNOST
Reaguji na vaše časté dotazy, co s tím…
Pokud pozoruji, že do mého prostoru (tělo) přichází emoce, která mi působí bolest, pak bez ohledu na vnější svět a okolnosti příběhu, který se mi současně vytváří v myšlenkách, přebírám okamžitou zodpovědnost za to, jak se cítím. Jsem ta, která to pozoruje a prožívá, tedy zůstávám s tím plně ve svém těle, nikam neutíkám, jsem toho svědkem.
Je to ten moment, kdy je nejsilnější tendence zůstat v hlavě a nechat se strhnout příběhem o tom, co nám způsobuje vnější svět. Co nám způsobuje za trápení druhý člověk. To neznamená, že tomu tak v mnohých případech není, ale stanovení hranic je až krokem číslo dvě, pokud se právě teď v mém prostoru ozývá (stará) bolest, kterou zvěstuje má emoce. Emoce, přestože si to nemyslím, je ve skutečnosti velkým darem, protože mi přináší možnost podívat se tomu do tváře a setkat se s tím, co v sobě nosím jako zátěž už desetiletí. Právě z tohoto důvodu je velká škoda promarnit šanci (ač i to je zcela v pořádku a na nás) a zahodit příležitost propustit něco starého, co už sebou nemusím nosit dál.
Pokud mě cokoli zraní a vtáhne do dramatu mysli a strachu, jdu tedy nejdříve do těla, k sobě. Zastavím se, v mnohých případech i znovu zamrznu a ztuhne mi tělo (nevybitá energie uložená v nervovém systému těla na základě pokynu plazího mozku a základní potřeby přežít třemi hlavními způsoby strategií – útok, únik a zamrznutí) a nekomunikuji to s nikým jiným, než sama se sebou.
Proč?
– komunikace s druhým člověkem v bolesti a emocích přinese jen bolest a emoce i na straně druhé a nedohodneme se na ničem, ani na úpravě hranic (to je krok, který následuje vědomím oč ve skutečnosti jde pokud jde o mou bolest)
– v bolesti, pokud jsem ještě jen ve své hlavě, mám tendenci svalovat vinu na druhého, protože vidím jen svou interpretaci příběhu a mé zranění mi nedovoluje vidět nic dalšího, tedy to, co se ve skutečnosti děje
– mám tendenci zranit i toho druhého a přehodit na něj své emoce, aby v tom mé zoufalství nebylo samo
-nevidím do podstaty, tedy ani netuším, proč se tato bolest neustále objevuje v mém prostoru, dokud se na ni nepodívám a nepřevezmu tak plnou zodpovědnost za své zranění
-mluvím o vnějším světě, interpretuji domněnky, které si myslím o druhém člověku, či světě, například: je ti jedno jak mi je! ignoruješ mě! nemáš mě rád (a), lžeš mi! A tím odvádím jednak pozornost od sebe, od zodpovědnosti za to, jak se cítím a také v bolesti nedokážu rozlišit, že mé domněnky o tom, co mi dělá druhý člověk, vychází jen z mé staré bolesti a zkušenosti, která s daným člověkem nemá nic společného.
Co je tedy v komunikaci důležité?
1. zůstat v sobě, podívat se do těla odkud má bolest vychází, co mi přišel říci můj strach, nebo emoce
2. mluvím jen o tom, co cítím já, jak to prožívám já, jak se prožívám já a nikoli o druhém člověku, nepoužívám tedy domněnky o chování druhého, o tom, co mi dělá a co se děje, mluvím jen o sobě.
3. přebírám veškerou zodpovědnost za své emoce, dám si prostor pro zkoumání své bolesti, svého strachu, své emoce, požádám o prostor pro sebe, abych se na to mohla podívat
Co mohu udělat pro toho, kdo je v bolesti, pokud vím, že mě to „nechytá“ a vím jistě, že to není moje?
-ujistím se, že v mém těle necítím rezistenci (odpor), nebo cokoli, co v tom chytá mě, i sobě dám prostor se na to podívat, pokud tam odpor je
– poskytnu druhému láskyplný bezpečný prostor, ve kterém může zůstat se svou bolestí tak dlouho, dokud bude potřebovat, jsem tam s ním, podporuji ho v tom, aby cítil přesně to, co cítí, aby si mohl dovolit vše, co je potřeba k procítění jeho bolesti a emocí. Všechno, co se právě odehrává je v pořádku, dávám tomu přijetí, podporu, empatii, stejně jako sobě, pokud se bolest projeví mě.
——————————————————————–
Praktický příklad – ŽÁRLIVOST
Scházím se s partnerem a vnímám, že to není úplně on, je zamlklý a nad něčím dumá, dávám mu prostor, aby mi to řekl sám, ale vidím, že s tím potřebuje pomoci, tedy ptám se přímo, co se v něm právě odehrává. Netlačím, neřeším, jen tam jsem. Svěřuje se mi s tím, že ho od včerejšího večera trápí žárlivé myšlenky. Neřekl mi to kvůli zamrznutí, chtěl se s tím vypořádat sám, necítit se tak, nežárlit, proto mi už večer nepsal. Ví, že není skutečný důvod žárlit, přesto to tak má, vytváří si v hlavě domněnky, že se na mě stojí fronta a všude mu roste konkurence, současně přebírá za to, jak se cítí, zodpovědnost.
1. viník není svět okolo, ostatní muži, moje chování, nebo já, jsou to jeho emoce, jeho bolest, přebírá tedy zodpovědnost, že to tak je, přiznává i bolest z toho, že to nejde hodit za hlavu a nevidět to.
Předpokladem pro intimitu ve vztahu je důvěra. Že s důvěrou, přestože třeba v první chvíli zamrznu a nedokáži nic vyjádřit, což je zcela v pořádku, řeknu svému partnerovi o tom, co prožívám za bolest, co mě zraňuje, co se ve mě odehrává. Pokud je vztah založený na vzájemné důvěře, že tohle si v našem prostoru můžeme dovolit a můžeme svou bolest a své emoce otevřít, pak roste i intimita, která je znamením, že je náš společný prostor bezpečný, láskyplný a empatický vůči všemu, co si společně ještě léčíme. My všichni, ženy i muži, nosíme v sobě hromadu bolesti, strachu, potlačených emocí, o kterých se domníváme, že je nesmíme ukázat a poškodit tak svůj sebeobraz. U partnera, či partnerky chceme vytvářet sebeobraz dokonalého a ničím nezatíženého protějšku, což je velký tlak, který je jako časovaná bomba. Pokud vstupuji do vztahu, předpokládám, že do něj vstupuji celá a tedy i s tím, co je připraveno k léčení, co je ještě neviděno a co se skrze partnerství ukáže. Vše vítám a pouštím se představ o dokonalém partnerství. Vše je v pořádku. Ve vztahu, kde to nemůže být viděno, cítěno, bychom nemohli vytvářet bezpečný prostor ani intimitu.
Tohle si radši přečtěte 10 x !!!
————————————-
Bohužel, v tomto bodě si to mnozí vykládají špatně a to tak, že partner MUSÍ přijmout naše emoce, naše výlevy, naše bolesti, bez odmítání, aniž bychom však předtím přijali zodpovědnost za vlastní emoce my sami! Nechápou, že pokud svou bolest sami odmítají, nechtějí se na ni podívat, nechtějí jí procítit a chtějí přitom jen účast partnera, aby bolest byla menší, tak to není to samé, co vytváří skutečný bezpečný prostor a intimitu. Výlev „je mi zle, buď tu se mnou a udělej s tím něco tím, že se změníš“ vskutku není totéž co „Bolí mě to, vidím to, cítím to, zůstávám s tím, dávám si prostor to prozkoumat, díky tobě na to nejsem sám, ale zodpovědnost je na mě“.————————————————–
Partner mi svěřuje svou bolest, vážím si toho, vím, že i já v našem vztahu někdy zamrzávám a nesvěřuji se hned, vyžaduji prostor zmírnit svou bolest a dívat se na to, než vyjádřím, co se ve mě odehrává. Někdy i s jeho pomocí, neboť to vnímá, jsme spolu ostatně tak silně propojeni na mnoha úrovních, nelze to tedy nikdy obejít a schovávat. Vedu ho z hlavy do těla, je tomu otevřený, nacházíme spolu velmi rychle silnou bolest na srdci, kterou mi popisuje, prociťuje si to (u toho ještě řídí auto, je prostě úžasný 🙂 ). Já s ním zůstávám v neposuzujícím prostoru, nezasahuji mu do toho co prožívá. Objevuje se silný odpor vůči té části, která žárlí. Nepřijímá to na sobě, nemá se v tom rád. Rozhodně to není obraz, který by rád ukazoval mě, sobě, světu. Vedu ho jen k tomu, aby se podíval, jaké by to bylo, kdyby se miloval i s tím? Kdyby se podíval, že i já jsem ta, která ho miluje i s tím, neposuzuje ho s tím, přijímá ho i s tím. Vyjíždí mu totiž na hrudi strach, že pokud mu „to“ zůstane, přestane mě to s ním bavit a opustím ho. Pak se ona mužská fronta, co tam už netrpělivě čeká, až budu sama, posune směrem ke mě. Mě důvěřuje, že to tak nemám, ale ostatním mužům ne (stará bolavá zkušenost s kamarádem, co mu přebral holku, opuštění kvůli jeho žárlivosti, zhruba 16 letá část, která se sem tam ještě objeví a „bolí“, přemýšlí o tom, co se může stát). Zůstáváme s tím chlapcem na hrudi v přijetí, bez posuzování, milujeme ho i s tím, vidíme ho už, kdykoli přijde opět ke slovu, přivítáme ho s tím, že i on je jeho součástí a je úplně v pořádku všechno, co prožívá, co ho bolí, teď už si to může dovolit, může být viděn i s tím. Nechceme se toho zbavit, nemít to, nevidět to, vyřešit to chlapsky a beze slz. Může být viděn a přijat i tehdy, když to není jen „silný chlapák, co si všechno vyřeší sám a hodí to za hlavu“. Už to nemusí dojít jen do nasrání na sebe, že se zas chová tímhle způsobem, může tomu namísto tvrdosti a snahy se toho ZBAVIT, poslat jemnost, lásku a empatii. Tomu oba vytváříme bezpečný prostor, ve kterém je to dovoleno, prožito, procítěno a viděno s láskou a pochopením.
Výsledkem je to, že se celý rozzáří, ten pradávný strach z opuštění tam ještě je, ale o dost se zmenšil a v dalším procesu se možná rozpustí už úplně (pozor příčina a příběh, který je za tím, je absolutně nedůležitý! není potřeba ho znát, to jen dokreslí mentální pochopení, samo o sobě, to ale nepomůže s emoční bolestí, která je pod tím a musí být procítěna v těle). Nejde ani o to, aby se to rozpustilo najednou a hned, chce to čas a postupné rozpouštění, tedy je vysoce pravděpodobné, že nás tohle přijímání emoce, čeká ještě několikrát, o to tu ale neběží. Vždy to bude jen příležitost pro změnu, pro lásku, pro otevření prostoru pro léčení a v tom můžeme být společně, neboť i já nesu své bolesti a díky naší intimitě a důvěře, to v tomto vztahu mohu ukázat. Může být vidět můj stud a všechny mé části jsou tu přijaty i proto, že jsem za to převzala zodpovědnost, vím, že je to jen moje a vítám to, abych na to mohla vidět a pustit další nálož, která mi už neslouží.
Jedině tak vztah kvete a já kvetu v něm a stejně tak muž, který se s přijetím všech svých částí bez podmínek, setkává poprvé v životě. To je cesta k celistvosti a vyléčení všeho, co nás ve vztazích ještě bolí.
Pojďme do toho společně! Pojďme vytvořit ten prostor, ve kterém přijímáme vše, co se vyjeví a bereme to jako dar. To je rozvinutá ženská část, která dává prostor, aby mužská část mohla spočinout, zastavit se a neutíkat už od sebe a svých emocí a bolestí, výkonem, snahou se toho zbavit a závislostmi na čemkoli.
To je skutečné léčení. A je pro mě posvátné vidět, co za zázraky se děje nejen ve vztazích, ale i na konzultacích a kruzích, když ten prostor poskytneme k léčení. Je to nádherné.
Miluj proces, své emoce s veškerou zodpovědností za ně, a sebe v procesu.
Veronika
www.shumavan.cz
Súvisiace články
