Žárlivost je jedním z nejnepříjemnějších pocitů, jaké můžeme mít, protože své štěstí dáváme do přímé souvislosti s chováním někoho jiného – a to nám dozajista působí bolest. Jedná se o kombinaci závislosti (strádání) s pocitem strachu ze ztráty, s pocitem, že jsme zranění, odmítaní, ubozí, bezcenní, a rovněž se vztekem. To stačí, abychom se nechali…
Dobro a zlo jsou relativní pojmy, proto je pro lidi tak těžké se v nich vyznat a objektivně je posoudit. Intelektuálové rádi zabředávají do mnohahodinových filozofických polemik o tom, kde končí dobro a začíná zlo, co je ještě přijatelné a co už ne atd. Všechny tyto dalekosáhlé diskuze nejsou ničím jiným než velkou ztrátou času.
pretože každý z nás je originál 🙂
Od otevření našich očí když se probudíme, až do doby kdy je zase zavřeme, nám myšlenky v hlavě víří jako o závod. Už jsme si toho i vědomě přestali všímat a podřídili jsme se tomuto proudu. Ať jsou to věci pracovní, starosti, zážitky, emoce … mele se to v nás jako v pračce.
Život vôbec nie je zložitý, len si ho príliš komplikujeme 😉
Není vždycky snadné zapomenout na minulé chyby a přestat na ně myslet. Přesto však je obnova neoddělitelnou součástí lidského života. Nikdy není pozdě začít znovu na čistém, nepopsaném papíře.
Psychologické opěrné body má každý člověk. Do určité míry tvoří smysl jeho života. Lidské vědomí se o ně opírá při výběru chování ve společnosti. S jejich oporou člověk plánuje svoji budoucnost, vytváří svůj nový osud. Na nich závisí, v jakém stavu žije, jestli se raduje, je smutný nebo se mu vůbec nechce žít.
Byť úprimnými je pre mnohých z nás problém. Mnohí z nás nedokážu vyjadriť svoje pocity bez vnútorného cenzora. Neodvažujeme sa byť spontánni. Namiesto toho mentálne nacvičujeme predtým, ako hovoríme s naším manželom, manželkou, rodičmi, priateľmi, deťmi a kolegami. To, čo hovoríme, nie je to isté ako to, čo si myslíme.
Staršie, ale stále aktuálne 🙂