Naši skutečnou hodnotu určuje pomyslná trojnožka sebedůvěry, sebeúcty a sebevědomí, respektive to, jak nám tyto věci vštípili v dětství rodiče, případně jak jsme si je dokázali později vybudovat vlastními silami.
Všechny části téhle trojnožky vyrůstají ze sebepřijetí, které se získává v dětství prostřednictvím toho, jestli nás rodiče dokázali milovat láskou podmíněnou nebo nepodmíněnou.
Zatímco nepodmíněná láska nehledí na vzhled, problematickou povahu nebo výši IQ, podmíněná láska je dávána najevo jen při určitém chování dotyčného, v tomto případě dítěte. Je mu odmalička podprahově vštěpováno:Když nebudeš tatínka a maminku zlobit a budeš se dobře učit, budeš milované. Většina lidí to samozřejmě nesděluje svým dětem takto na rovinu, ale přesto jsou jimi vysílané signály víc než zřejmé..jpg)
Foto: Thinkstock.com
V zaměstnání narozdíl od školy už nestačí být ochotný a poslušný, naopak ho často doslova převálcují asertivnější, i když méně schopní kolegové.
O lásku pak děti bojují různě. Některé i neúměrným vzdorem a zlobením, jako výrazem volání o pomoc, jiné – mírnější děti, které mají v povaze zakódovanou snahu zavděčit se svému okolí, může snaha zajistit si rodičovskou lásku vést až k naprostému popření jejich vlastní podstaty osobnosti. Odborníci na to mají termín falešná identita, self neboli já.
Nikdy mě neměli rádi doopravdy
Člověk zvyklý na lásku pouze za splnění určitých podmínek začne sám sebe prezentovat tak, jak to od něj očekává jeho okolí. Potlačuje své negativní stránky a emoce, snaží se působit bezproblémově. Problémy mu nastanou až v dospělosti.
Jeho partner těžko snáší neustálé duševní nároky na chválu, ocenění a projevy lásky, které mají dát dotyčnému to, co měl dostat už v dětství.
Vlastnosti, které mu kdysi zabezpečily pochvalu a přijetí, jsou na obtíž. V zaměstnání narozdíl od školy už nestačí být ochotný a poslušný, naopak ho často doslova převálcují asertivnější, i když méně schopní kolegové. V partnerských vztazích dotyčný nevnímá dostatečně vlastní cenu, přitahuje nevhodné partnery, přistupuje na patologické vzorce soužití.
Jeho svět se časem zpravidla následkem osobních neúspěchů hroutí. Nedokáže si sám sebe vážit, má pocit, že nemůže být kvalitní člověk, protože neustále selhává. Následně zoufale touží najít oporu alespoň ve vlastní domácnosti, ale jeho partner těžko snáší neustálé duševní nároky na chválu, ocenění a projevy lásky, které mají dát dotyčnému to, co měl dostat už v dětství. Vztah to zákonitě destruuje. A opět následuje potvrzení mylného vědomí, že člověk je bezcenný, neúspěšný, nehodný lásky.
Člověk, který nikdy nepoznal nepodmíněnou lásku:
- nevěří si
- špatně reaguje na kritiku
- cítí se ohrožen jakýmkoliv konfliktem
- je zničený, když se na něj někdo zlobí
- často padá do propasti úzkosti a deprese
Tři kouzelná slůvka
Změnit toto nastavení v dospělosti není snadné. Pokud se o to chceme pokusit, je třeba se znovu vrátit k pomyslné trojnožce.
Sebeúcta je schopnost si vážit sama sebe. Dá se naučit. Člověk, který ji má, nedovolí tomu druhému, aby ho jakkoliv ponižoval nebo týral. Včas rozezná varovné signály a buďto se potenciálnímu tyranovi obloukem vyhne, nebo se proti němu včas razantně vymezí.
Sebeúcta je vlastně i druhem spokojenosti sám se sebou. Schopností dokázat se přijímat i s chybami a omyly. Umět si dělat drobné radosti a potěšení, i když jim nepředchází žádný splněný úkol.
Sebedůvěra se dá získat podporou lidí kolem nás, nebo na základě toho, že jsme si dokázali v životě úspěšně poradit sami.
Dalším pomyslným pilířem duševní rovnováhy je sebedůvěra.
Část jí je vrozená a část se dá získat. Ať už podporou lidí kolem nás, nebo na základě toho, že jsme si dokázali v životě úspěšně poradit sami jen na základě vlastních rozhodnutí. Sebedůvěra je víra v sebe sama, ve zdroj vlastní vnitřní síly.
Sebevědomí je zčásti dané tím, jak nás hodnotí druzí lidé, jak se jim jevíme navenek. Může se dokonce stát, že nemá příliš společného se skutečnými schopnostmi člověka – lze je poměrně úspěšně předstírat.
Sebevědomí se dá na rozdíl od sebeúcty a sebedůvěry zvednout poměrně rychle. Stačí vyměnit dysfunkční partnerský vztah za funkční nebo si vybudovat jistou kariéru, či vyměnit lidi ve své okolí za podporující.
Každopádně dostat svoji osobní trojnožku do rovnováhy, pokud se z ní vychýlila, nebo ji přímo zvednout ze země a od základu postavit, pokud nikdy nebyla vybudována, je velice obtížný proces.
Na to bychom měli pamatovat i při výchově našich dětí. Jak říká staré italské přísloví: Co do sudu přijde první, tím je cítit napořád. Ale – v zásadě nikdy v životě není úplně pozdě. Při troše štěstí a hlavně spousty práce na vlastní osobnosti můžeme dokázat i nemožné.
ZDROJ:
