Kdyby kdyby kdyby. Aneb jeden čin je více než tisíc myšlenek…
zdroj: Shumavan
Týká se těch, jimž život tuto formu hry a životní role přinesl, především vyčerpaných matek, nemajících žádný čas na sebe, ale také zodpovědných mužů, kteří zůstávají roky v mrtvém vztahu a dávají ženě první poslední a přesto se nikdy nezavděčí, protože hrají hru na svědomí, vinu, stud a nedostatek ocenění, která má původ ve vztahu k matce, nebo model převzatý ze vztahu rodičů. Jistě, dělat to nemusí, ale přestože to na rozumové úrovni ví, nemohou se z toho modelu a vzorců vymanit a hrají to dál.
Vše je vždy jen tak, jak má být, tato fáze je nutná k tomu, abychom došli do bodu zlomu, neboť jen ze dna se můžeme odrazit směrem vzhůru. Dřív nás ke změně obvykle nic nenutí.
Snad vám uleví prožité poznání, že právě sebeobětování pod taktovkou rodových vzorců a motivace strachu, byl tím nejvíce vyčerpávajícím, ale také nejvíce potřebným mezikrokem k SEBELÁSCE.
Bez něj bych nevěděla, co je to vyhoření a následně to energetické dno, kdy je energie tak na dvě hodiny denně a zbytek jedete ze zdrojů na dluh. Nepoznala bych sílu, která je schopná vydržet hodně a všechno ustát, ale současně je sebedestrukční z hlediska jemnosti a lásky k sobě.
Bez něj bych neviděla spoustu vztahové sebedestrukce a neviděla, že z hlediska funkčnosti bodu zlomu, jsou “nefunkční” vztahy, ty nejvíce funkční, abychom už jednoho krásného zlomového dne nemohli udělat, byť jen jeden další krok proti sobě navíc a konečně nezařvali a DOST!
Buď život a nebo pomalé umírání zaživa, buď se konečně přestanu bičovat pro ocenění, které od té ženy nikdy nepřijde, pro lásku, která od toho muže, který se také nemiluje, nikdy nezahřeje, pro děti, které stejně nechtějí dokonalost a perfekcionismus, jen to, aby jejich máma byla šťastná, pro tu vnější masku, která stejně nikoho nezajímá, protože se o sebe nezajímám já sama. Pro to všechno, co stejně nikdo nevidí, neslyší a zapomene, protože to já se nevidím, neslyším a zapomínám na sebe.
Pro poznání, že nic vnějšího mě nespasí, ani nikdo další mě nebude milovat víc, než do té míry, co miluji sebe. A pak v tom zlomovém bodu, přijde pevné rozhodnutí, že je konec sebedestrukce a konec všemu, co jde proti životu a lásce samotné. Že to je jediný motiv, pro který má smysl celé konání a ta pokud nepřichází, nic dalšího, nemá význam.
Bez toho však by nebylo nové lásky k sobě.
Neplatí to pro všechny, ta cesta nemusí být jen o bolesti a trnových korunách, může být o potěšení a radosti, i z ní se dá vyrůst. Tohle byla má cesta a prožitek z ní. Nikoli patent na vše.
A tak se dnes skláním pokorně k té službě a řeholnici, kterou jsem si v tom zahrála, abych se naučila milovat sebe. Cenný poklad, který stálo za to si vyzvednout pro toho nedokonalého, přesto pravdivějšího člověka, kterým jsem dnes, v lásce k sobě.
Dovoluji si protruchlit ten čas nelásky k sobě, ten smutek ze ztráty mnoha let v sebedestrukci. To je prvním krokem a pak…
Děkuji a nelituji, pouštím a loučím se a v dalších svých rolích (i sobečka i mudrlanta) si tu hru užívám s humorem ❤️
Vše je jak má být.
Vše je správně.
Miluj proces a miluj své hry v procesu
Veronika
Pokud si najdete článek SHUMAVAN BOD ZLOMU z roku 2015 bude to k článku krásné doplnění. Odkaz zde:
https://www.facebook.com/…/a.145518811469…/1686684804879421…
Súvisiace články
