Kdyby kdyby kdyby. Aneb jeden čin je více než tisíc myšlenek…
Trojúhelník a koloběh rolí zachránce, pronásledovaného a oběti jsou viditelným procesem, jímž procházíme. Role se mění a stejně tak i emoce se mění tak jistě a tak intenzivně, jako kdybychom si četli scénář. Můžeme tím koloběhem projít během sekund a s klidnějšími emocemi. Nebo nám to zabere roky dokončit ten trojúhelník a dopracovat se k obrovskému výbuchu. Můžeme – a mnozí z nás to i dělají – zachránit i dvacetkrát během jednoho dne.
Dám vám příklad. Má kamarádka byla vdaná za alkoholika. Kdykoli se opil, projížděla celé město, sháněla pomoc přátel a neoblomně pátrala po svém manželovi, dokud ho nenašla. Obvykle se cítila velkorysá, starostlivá a bylo jí ho líto – varování, že se jedná o zachraňování – dokud ho nedovedla domů a neuložila ho do postele – a nepřebrala zodpovědnost za něj a jeho střízlivost. Jakmile se jeho hlava dotkla polštáře, věci se změnily. Přešla do pozice 
pronásledovaného. Nechtěla toho muže ve svém domě. Očekávala od něj, že bude následující dny naříkat a připouštět, jak se hrozně zachoval. Nebyl schopný převzít zodpovědnost v rodině a většinou jednal velmi bídně. Udělal to už tolikrát! Začala na něj útočit, od nenápadných zásahů až po ničivé výbuchy. Toleroval to však jen krátce, než se z bezmocné oběti změnil v pomstychtivého pronásledovatele. Ona pak spadla přímo do role oběti. Sebelítost, pocity bezmoci, zahanbení a deprese se dostavily. Mohla by bědovat, že takový je příběh jejího života. Po tom všem, co pro něho udělala, jak se k ní mohl takhle zachovat? Proč se jí tohle vždycky stane? Cítila se jako oběť okolností, oběť bezohledného chování svého manžela, oběť života. Nikdy si však neuvědomila, že ona sama byla obětí sebe samé a svého vlastního přístupu.
Nebo jiný příklad zachraňování. Jednoho léta mě chtěla vzít kamarádka na jablečnou farmu. Původně jsem chtěla jet, a tak jsme si domluvily datum. Bohužel jsem však v tom čase byla velmi vytížená. Zavolala jsem jí a místo toho, abych jí řekla, že nechci nikam jet, požádala jsem ji, aby to odložila. Cítila jsem se provinile a zodpovědná za její pocity – další případ zachraňování byl na cestě. Mohla bych ji zklamat, protože jsem myslela, že by to nezvládla a byla by nešťastná. Nemohla jsem říct pravdu, protože jsem myslela, že se bude hněvat – emocionální zodpovědnost – jako kdyby něčí hněv byl mou vlastní starostí.
Byl za námi další týden a já vmáčkla ten výlet do ještě plnějšího rozvrhu. Ale nechtěla jsem tam jet. Ani jsem nepotřebovala žádná jablka; měla jsem jich dvě plné vaničky ve své ledničce. Než jsem zaparkovala auto před jejím domem, pomalu jsem přecházela do pozice pronásledovaného. Když jsme přijely k jablečným sadům, vřely ve mně napjaté myšlenky plné odporu. Když jsme dorazily do sadu a začaly si prohlížet a ochutnávat jablka, bylo zřejmé, že ani jedna z nás si to nijak zvlášť neužívá. Po několika minutách se na mě kamarádka otočila a řekla mi: „Víš, já vlastně žádná jablka nechci. Koupila jsem si nějaká už minulý týden. Jela jsem jen kvůli tomu, že jsem myslela, že chceš jet ty a nechtěla jsem se tě dotknout.“
Tento příklad je jeden z tisíců záchran, které jsem ve svém životě ztvárnila. Když jsem začala rozumět tomuto procesu, zjistila jsem, že jsem strávila většinu svého času neustálým probíháním tím trojúhelníkem a všemi jeho hranami, přebíráním odpovědnosti za každého a za všechny místo mě. Někdy to byly velké záchrany, jindy malé. Má přátelství vždy započala, setrvávala, a pak už dále nepokračovala kvůli stupňování mých záchran. Zachraňování se vpletlo také do mých vztahů s rodinnými členy a klienty. Udržovalo mě to v rozhořčení většinu času.
Dva spoluzávislí lidé mohou ve vztahu udělat jeden druhému pěknou paseku. Představte si dva lidi, kteří se druhému zavděčují a chtějí ho těšit, ale přitom oba dva chtějí ze vztahu ven. Jak říká Earnie Larson, začnou dělat příšerné věci. Téměř sebe samé i sebe navzájem zničí, než jeden z nich přestane zachraňovat a řekne: „Chci pryč.“
Jako zachránci trávíme většinu času zachraňováním ostatních. Snažíme se být živoucím důkazem toho, že lidé mohou vyjadřovat Boha. Obvykle dovedu rozpoznat takového člověka během prvních pěti minut našeho setkání a rozhovoru. On nebo ona mi budou nabízet nijak nevyžádanou pomoc nebo si se mnou budou povídat i přesto, že se jim vůbec povídat nechce, nebo ani nemají sílu pokračovat v konverzaci. Taková osoba začíná nový vztah tím, že za mě přebírá zodpovědnost, ale nepřebírá ji za sebe samého/samou.
Někteří z nás bývají tolik unavení z tak velkého břemene – naprosté zodpovědnosti za všechny lidské bytosti – že můžeme přejít pocity lítosti a znepokojení, které doprovázejí záchranný čin a mění se přímo v hněv. Jsme nahněvaní neustále; cítíme hněv a odpor vůči možným obětem. Člověk s nějakou potřebou nebo problémem v nás provokuje pocity, že musíme něco udělat nebo se cítit provinile. Často to vídám u lidí v pomáhajících profesích. Po tolika letech zachraňování – po tak velkém dávání a jen malém přijímání na oplátku – mnoho profesionálních pomocníků začne cítit vůči svým klientům nepřátelství. Mohou sice zůstat a nadále pomáhat, ale obvykle svou profesi opustí, a to s hlubokými pocity oběti.
Opečovávání nepomáhá; způsobuje to problémy. Když pečujeme o lidi a děláme věci, které dělat nechceme, ignorujeme své vlastní potřeby, přání a pocity. Odstrkujeme sami sebe stranou. Někdy jsme tak zaneprázdnění opečováváním druhých lidí, že celý náš život zůstává stát. Mnoho pečovatelů je sužovaných a svázaných; neužívají si vůbec nic z toho, co dělají. Vypadají velmi zodpovědně, ale nejsou takoví. Nepřebíráme totiž tu nejvyšší zodpovědnost – zodpovědnost za sebe samé.
Neustále více dáváme než přijímáme, pak se cítíme využití a jsme tím otrávení. Přejeme si vědět, proč když poznáme potřeby druhých, nikdo nepoznává ty naše. Začneme být vážně v depresi coby důsledek nenaplňování našich vlastních potřeb. Klasický pečovatel se cítí nejvíce v bezpečí, když dává; a když někdo dává něco nám nebo se snaží nám s našimi potřebami pomoci, cítíme se provinile a nepříjemně. Někdy se spoluzávislí lidé zdají být tak zaseknutí ve své roli pečovatele, že jsou až vyděšení a cítí se odmítaní, když nemají koho zachraňovat nebo opečovávat – nebo když někdo nedovolí, aby mu pomáhali.
Nejhorší na roli zachránce a pečovatele je to, že se stáváme obětí a zůstáváme jí. Věřím tomu, že spousta vážných sebedestruktivních chování – užívání drog, stravovací poruchy, sexuální potíže – jsou vyvíjeny prostřednictvím této obětní role. Jako oběti přitahujeme pachatele. Pak věříme, že potřebujeme někoho, aby se o nás postaral, protože se cítíme bezmocní. Někteří pečovatelé nás zcela jistě představí člověku nebo nějakému ústavu, který potřebuje, abychom se o něj postarali mentálně, fyzicky, finančně nebo emocionálně.
Proč, ptáte se, by rozumní lidé dělali něco takového jako je tohle zachraňování? Z mnoha důvodů. Většina z nás si není plně vědoma toho, co dělá. Většina z nás opravdu věří, že pomáháme. Někteří z nás věří, že musíme zachraňovat. Pleteme si, co opravdu pomáhá a co ne. Mnozí z nás jsou přesvědčení, že zachraňování je dobročinný skutek.
Také můžeme považovat za kruté a bezcitné udělat něco tak chladnokrevného, jako je nechat někoho pracovat, dovolit mu čelit následkům a pocítit příslušné emoce, připustit, aby nesl následky svých činů, zklamat ho tím, že by od nás slyšel „Ne“, že bychom ho obtěžovali našimi potřebami a přáními, a hlavně že bychom ho měli udělat zodpovědným a samostatným v tomto světě. Je jedno, že nám to zcela jistě oplatí – že to za naše „pomáhání“ schytáme – zaplatí nám cenou, která bude krutá a drsnější než jakýkoli pocit, kterému můžeme čelit.
Mnozí z nás nerozumí tomu, za co zodpovědní jsme a za co ne. Někteří z nás věří, že cítit úzkost, když má někdo problém, je naše povinnost. Někdy jsme z toho tak zničení – z neustálého cítění odpovědnosti – že odmítneme veškerou odpovědnost a staneme se nezodpovědnými.
V jádru většiny těchto záchran se skrývá démon – nízké sebevědomí. Zachraňujeme druhé, protože se sami necítíme dobří. I když jsou tyto pocity přechodné a umělé, opečovávání nám poskytuje dočasný dobrý pocit ze sebe samých, dodává nám pocit hodnoty a síly. Stejně jako sklenka alkoholu nám pomůže cítit se na chvíli lépe, záchrana nám dává možnost na chvíli zapomenout na bolest z toho, že jsme tím, kým jsme. Necítíme se milovaní, takže se snažíme být potřební. Necítíme se dost dobří, a tak cítíme potřebu dělat tyto věci, abychom dokázali, jak dobří jsme.
* * *
– z knihy Přestaňte být závislí, Melody Beattie
ĎAKUJME:
by Svět zázraků (Poznámky)
Súvisiace články
