Od bolesti k rozhodnutí růst
Z hlediska času nutného k realizaci existují, jak známo, dvě cesty duchovního osvícení. Říká se jim obvykle cesta dlouhá a krátká. Zde uvádím myšlenky Dr. Bruntona, který sám kdysi pravděpodobně prodělal jen cestu dlouhou, řadu let ji učil a teprve mnohem později začal vyučovat metodu, kterou můžeme nazvat jako cesta krátká, či dokonce ultrakrátká.
Šrí Ramana Maharši i Jiddu Krishnamurti učili již od začátku cestě krátké, Kristus i Buddha učili oběma. Pravda, Bůh, Poznání, Osvícení.. kde najít odpovědi na tyto otázky? Právě tomu učil Dr. Brunton.
Více o porovnání obou cest: Dlouhá a krátká cesta ke štěstí
Vzkaz Dr. Bruntona
V září roku 1973 poslal Paul Brunton svým českým žákům a příznivcům zajímavý vzkaz: „V hlubinách svých srdcí a myslí jste svobodni. Musíte hrát hru, jako byste pravdu již uskutečnili, předstírat to, vmýšlet se do toho. Když to budete dělat, jednoho dne to zažijete jako vlastní zkušenost.“
To bylo jádro vzkazu. Vzkaz toho obsahoval víc a byl tehdy příčinou mnoha sporů. Někteří mu slepě věřili, jiní o něm pochybovali, by vyskytli se i takoví, kteří popírali jeho pravost vůbec, namítajíce, že je v rozporu s tím, co mistr učí. Jen velmi málo Bruntonových žáků si už tehdy uvědomovalo, že jde o nástin ultrakrátké cesty.
Začátečníkům i duchovním diletantům právě tak jako notorickým pochybovačům je dnes známo, že pokyn byl beze sporu pravý; otázkou zůstává, zda je možno jej v jediném životě uskutečnit a jestliže ano, proč se to dosud, až na nepatrné výjimky, nikomu z Bruntonových žáků nepodařilo. Pravděpodobné je, že nebyli tehdy dost vyspělí, tj. duchovně připravení na tak náhlý obrat. A proto se také tak dlouho odmítali a někteří odmítají dosud zajímat o jiné druhy duchovních cest, než jakým byli v mládí učeni. Pravda je ovšem jen jedna.
Rozdíl mezi krátkou a dlouhou cestou
Poslední dobou roste zájem o krátké duchovní cesty, a to nejen u nás, ale i jinde ve světě. Je to znamení duchovní pokročilosti? Je to hledání vnitřního útočiště před obávanou atomovou válkou? Je to snaha o odvrácení války vnitřně – duchovním osvícením? Nevíme. Patrně všechno dohromady. A možná ještě něco jiného.
Nejdůležitější je třeba si uvědomit podstatný rozdíl mezi oběma cestami, dlouhou a krátkou. Dlouhá cesta nese svůj název oprávněně, neboť jako základní cesta začátečníků je doopravdy velmi dlouhá. Patří zde i všechny druhy náboženství. Vyžaduje mnoho času a úsilí, např. při posilování soustředěnosti a vůle, ovládání myšlenek apod. Je těžké z ní kdykoliv přejít na cestu krátkou. Jak ukazuje historie, je pro mnoho lidé těžké uvěřit, že krátká cesta vůbec existuje. A to přesto, že téměř všechny základní jógické soustavy berou tato rozlišení v úvahu. Hlavní příčinou tohoto nedorozumění je nedostatek vhodných informací.
Přes současný zájem o krátkou duchovní cestu, převážná většina lidí jde cestou dlouhou. Prohlásit totiž člověka, vyznačujícího se obvykle různými mravními poklesy i hříchy, za rovného Bohu, ba i koketovat s myšlenkou, že Bohem je, se zdá horlivým vyznavačům náboženských dogmat odjakživa příšerným rouháním. A přece právě toto je základem každé krátké cesty.
Tito lidé však mají ze svého hlediska pravdu. Oni žijí trvale v egu a zabývají se výhradně jím, egem. Třeba i egem uctívajícím Boha, ale jen egem, nikoli Bohem. Bůh je pro ně ještě značně vzdálený, byť je tato distance jen v jejich představě. A podle nich jen kněz nebo řekněme guru má k Bohu povolen přístup. A už nikdo další. Bude třeba mnoho času a úsilí, než tito zaostávající uctívači udělají jen malý krůček kupředu v duchovním pokroku. A oni to vědí. To je jejich jediná vědomost v jejich nevědomosti. Světla v nich mnoho není, ba mnohdy skoro žádné. Nemohou však za to. Ne že by se mu zásadně bránili, oni by je rádi zažili, jen kdyby takový rozhodný krok nebyl spojen se ztrátou valné části ega. K tak závažné změně názorů je totiž třeba především podstatné změny charakteru. V tom tkví hlavní kámen úrazu.
Konečným cílem krátké cesty je ztotožnění se s pravdou universální jednoty. Je dílem okamžiku, ne cesta sama. Málokterá krátká cesta byla ukončena za jediný život, zatímco dlouhá si jich vyžaduje mnohem více. Říká se, že nejméně sedm, ale také jich může být stejně dobře sedmdesát či sedm set. To však by nemělo být pro hledající důležité. Hlavní je, že člověk na cestě vůbec je, ať krátké, či dlouhé. A to jsme naštěstí všichni.
Všichni lidé jsou na duchovní cestě, ať jsou to materialisté nebo tzv. idealisté, ať to o sobě vědí nebo ne. Někteří však mohou jít i zpátky proti směru vývoje, ovšem dočasně, ne provždy. Mohou jít dokonce i na dno, až ke stavu zvířat, ba ještě hlouběji. Tam se však přece jen odrazí a vrátí se zpět k lepšímu, neboť není jiného konečného cíle než pravda sama.
Bruntonovo poselství
„V hlubinách svých srdcí a myslí jste svobodní. Musíte hrát hru, jako byste pravdu již uskutečnili, předstírat to, vmýšlet se do toho. Když tak budete činit, jednoho dne to zažijete jako vlastní zkušenost.“
Co asi znamená „vmýšlet se do toho?“. Nic víc a nic míň než se obrátit k pravdě a zůstat bez ega. Zde není gurua. Je jen velký maják pravdy, vedoucí žáka lépe než lidský lodivod. Před člověkem na ultrakrátké cestě je jenom jeden cíl a žádný prostředník. Nic mezi ním cílem neexistuje. Cílem je on sám.
Dr. Brunton dále dodává: „Ego je jen vaší myšlenkou. Vaše osobnost je jen myšlenkou o egu. Přestaňte se pokládat za ego. Vašim skutečným jástvím je bytí. Tělo, to nejste vy. Mysl a tělo jsou úzce spojeny. Avšak tělo je v mysli. Mysl je tím, co musíte poznat. Jestliže si to budete stále uvědomovat a připomínat, zprvu alespoň každý den několik minut ráno, v poledne a večer, můžete žít a pracovat, aniž byste se ztratili ve světském dění.“
Toto je v krátkosti Bruntonovo poselství ultrakrátké cesty. Přišlo k nám sice už před lety, ale – jak jsme si už řekli – téměř nikdo se jím vážně neřídil. Až na nepatrné a vcelku nesmělé výjimky.
Proč? Protože je zprvu velmi těžké a někdy i nebezpečné hrát tuto vysokou hru a hledat poznání dle jeho návodu. Mnozí to věděli. Nebezpečí, jak píše i sám Brunton, tkví v tom, že si žák začne myslet: Jsem osvícený, nemusím nic víc dělat. To je druhý extrém. První spočívá v tom, že si člověk myslí, že je příliš hříšný a má příliš mnoho chyb, a tudíž nemá smysl se vůbec nějak snažit. Oba extrémy jsou ovšem nevědomostí a vedou k dalším nevědomostem. Zlatá střední cesta leží někde uprostřed. Proto se radí kombinace obou duchovních cest. Cvičit jednu z nich a po čase zase druhou.
Guru nic neřeší
Hledání gurua nepřichází na krátké cestě v úvahu. „Na krátké cestě je jen Nadjá“, říká dr. Brunton, „a žáci závisí přímo jen na Nadjá“. Nepotřebují viset na lidském guruovi, guruem je Bůh a ten je uvnitř nich. Na krátké cestě se žák spoléhá jedině na Boha, na žádnou lidskou bytost. Jedině Bůh je jeho oporou. To znamená, že žák žije od počátku ve světle a v pravdě.
Brunton zde používá k vysvětlení Platonova přirovnání: „Člověk žije v temné jeskyni a snaží se z ní vyjít. Bohužel vychází tak, že je zády obrácen k východu z jeskyně. Proto se pohybuje v temnotě a všude kolem sebe vidí jen temnotu. To je symbolické pro dlouhou duchovní cestu. V případě krátké cesty se žák obrací přímo tváří k východu z jeskyně, takže už od začátku vidí trochu světla a postupuje stále vpřed. Světlo se stává čím dál tím intenzivnějším“.
Zdroj:
sestavil: Václav
použitý zdroj: Eduard Tomáš – Jóga Pozornosti
zdroj:
http://svetlojelaska.blog.cz/1201/ultrakratka-duchovni-cesta-pravda-buh-poznani-to-vse-je-jiz-v-nas
Súvisiace články
JÁ SEM CESTA,PRAVDA ,I ŽIVOT.SPASITEL SVĚTA JE NÁŠ VŮDCE,ON NÁM TO DOKÁZAL.SVÍM DUCHEM NÁM TO PŘEVĚDČIL.DAL NÁM DUCHA SVATÝHO,JAKO ZÁVDAVEK,NÁM VĚŘICÍM.GLORIA-)