Od bolesti k rozhodnutí růst
V hneve (samozrejme múdro vedenom, kde nie je agresia) je zmena. V bezmocnosti, apatii a strachu je stagnácia.
Hněv může přinášet jasnost a sílu. Když si dovolíme procítit svůj hněv v jeho plné síle, 
jasnost, kterou nám přinese, může být úžasná. Když si připustíme a uvědomíme, že tohle mě štve, toto je důvod, proč mě to štve, a takhle to potřebuji, aby se to změnilo, můžeme pocítit úlevu, kterou jasnost vzteku přináší. Dobrý vztah s našimi pocity hněvu, zlosti a vzteku, nás směruje kupředu, dodává nám sílu a neochvějnost „stát si sám/sama za sebou“, povzbuzuje nás zájem a energii dát světu jasně na vědomí, co je v pořádku, a co už ne.
jasnost, kterou nám přinese, může být úžasná. Když si připustíme a uvědomíme, že tohle mě štve, toto je důvod, proč mě to štve, a takhle to potřebuji, aby se to změnilo, můžeme pocítit úlevu, kterou jasnost vzteku přináší. Dobrý vztah s našimi pocity hněvu, zlosti a vzteku, nás směruje kupředu, dodává nám sílu a neochvějnost „stát si sám/sama za sebou“, povzbuzuje nás zájem a energii dát světu jasně na vědomí, co je v pořádku, a co už ne.Strach má jeden paradox, když ho přijmeme, můžeme ho najednou transformovat. To, co může na jedné straně být paralyzující, lze proměnit v něco, z čeho se zrodí důvěra a odvaha pokračovat. Pokud svůj strach popíráme, anebo s ním bojujeme, může to vyústit v paniku a stagnaci. Naopak pokud svůj strach přijmeme, můžeme zjistit, co skutečně potřebujeme, abychom měly pocit bezpečí.
Pocit osamělosti může zase přinést dar sebeuvědomění. Dovolíte-li si poznat svou osamělost tak, že s ní zůstanete v kontaktu v klidu, aniž byste z ní unikali neustálým zaměstnáváním sebe sama, můžete se dozvědět, proč si druhé držíte od těla a jakým způsobem to děláte.
Pocit smutku přináší dar uzdravení a očištění, pokud si dovolíme plakat. Učí nás soucitu se sebou samými a druhými. Stává se, že situace, které přinášejí hodně smutku, nám poskytnou příležitost zahojit si bolístky z minulosti a vyplakat si „holčičí, či klučičí slzy“, kterým nebylo bezpečné dát průchod „tenkrát“.
A tak když se objeví nějaký pocit a zaklepe vám na dveře, neutíkejte se schovat a nepředstírejte, že nikdo není doma. Nezavírejte mu dveře před nosem a neříkejte: ZMIZ! Nemám čas a nechci, aby mě někdo otravoval. Nechte ho vejít a zeptejte se ho: Co tě sem přivádí? Seznamte se s ním. Nechte se jím vést, poděkujte mu za jeho dary. Přijmete jeho přímnost se ctí a respektem, jelikož je vaším opravdovým přítelem a přichází vám pomoci.
z knihy od Anity Johnston: Ženy, které jedí ve svitu Luny
zdroj: Shumavan
Súvisiace články
