Toxický stud a spirituální poučky

Toxický stud a spirituální poučky

Proč na začátku procesu lidem s toxickým studem nepomáhají?

Řeknu vám to asi takhle.
Protože jsou takovým mentorským nástupcem narcistního rodiče bez empatie.

Stačí si jen dosadit spirituální pravdy, za to, co jsem psala v předchozím článku o narcistním chování rodiče:

Udělují vám rady, ale na vaše potřeby kašlou.
Zdůrazňují jak se jim něco jeví, ale ne, jak se cítíte.
Nepodporují vás, abyste zdravě vyjádřili své hranice.
Vaše emoce jsou něco jako vaše slabost.
Nemyslí na vaše dobro, ale na svou pravdu.
Kritizují vás za to, že se v tom pořád ještě točíte dokola.
Vyvolávají ve vás pocit špatnosti a studu, že jste tak neschopní, že ještě nemáte nadhled a berete si to osobně.

Vím, že to myslíte dobře, když už máte v procesu něco za sebou a máte pravdu, když ukazujete na výsledek tohoto procesu, tedy nadhled, nebrat si to osobně, nebrat se vážně, přijmout, odpustit, nevnímat křivdu, milovat rodiče, pochopit jejich jednání, protože nemohli jinak a vy jste si je vybrali. Z jedné strany mince je to přesně takto, z té druhé se nedá vůbec nic přeskočit. Žádná fáze. Vše má svůj čas. A samozřejmě, pokud nějakou fázi přeskočíme, stejně nás to vrátí zase zpět. Nedá se to urychlit, každý máme své tempo a zkušenost se nedá předat. Prožitek je v tom klíčový.

Nenabádám ani k postoji oběti, která žije jen tím, že jí kdysi dávno někdo způsobil trauma.

Nabádám jen k empatii, to je léčivý přístup.

Nabádám k rovnováze mezi vcítěním se (ženský princip) a řešením (mužský princip) a k jejich spolupráci v každém přístupu.

Aby se toxický stud léčil, je potřeba opačný přístup, než volil narcistní rodič. Tedy přestat soudit to, jak se v tom jevíme, ale vnímat, jak se v tom cítíme. Uznat všechny ty zamčené stoleté emoce a uvolnit je. Naučit se každý den rozpoznat zdravé hranice a uplatnit je. Protruchlit si nedostatek lásky a strach ji přijímat.

Rozpoznat kdo to s námi myslí dobře, a kdo ne.
Na to mám takovou svou prožitou definici: Kdo to se mnou myslí dobře?
JE TO TEN, JEHOŽ SLOVA KORESPONDUJÍ S JEHO ČINY.

Manipulátoři, narcisové, psychopati všech druhů a barev totiž umí báječně mazat med kolem úst, ale jaksi v rovině činů, to už nedotahují. Čili, když vám říkají, jak vás milují, zůstane jen u slov. Na počátku vztahu mohou být jejich gesta přímo pompézní, že se vám tají dech, když vás mají zaháčkované, přichází Sahara bez vody a jídla. To je ta rovina extrémů. Buď nula, nebo jednička, nic mezi tím. To, co funguje na ně, je neposlouchat, utnout hovor, nemluvit, odejít, odstřihnout, být šťastní i bez jejich majestátu.

Proč nefunguje na počátku procesu uznání emocí bez popření, odosobnění, tedy neber si nic osobně?

Protože přesně takhle se choval i narcistní rodič. Jeho překročení všech hranic bylo tak extrémní a odosobněné od jakýchkoli emocí, citů, empatie a základní LIDSKOSTI, že pro vás jakýkoli odosobněný přístup bude znamenat jen další prohlubování studu a pocitu špatnosti. Logicky tomu budete vzdorovat, protože dobře víte, že vás může vyléčit jen LIDSKOST, hřejivý empatický přístup, který není přehnaný do opačného extrému – do lítosti (sebelítosti) a chudinkování. Osobně mám ráda takový ten zdravý, lidský, selský přístup a lidi kolem sebe, se kterými z toho neděláme žádnou vědu, ještě se u toho zasmějeme, kdykoli to vyleze ven, procítíme, uznáme emoce takové jaké jsou bez příkras, uvolníme a jdeme zase dál. Vyřešeno. A pořád trpělivě dokola, kdykoli se to v prostoru ukáže.

Postupka fází je dost podobná, jako v případě rozchodu:
1. šok – co se to děje?
2.popírání- ale přeci nebyl tak špatný, měli jsme i hezké dny
3.hněv-na něj, nikoli na sebe (že jsme to dovolili)
4.deprese – jsem sama a nikdo mě nechce, co budu dělat
5.přijetí – je to tak, jak to je, bylo to, jak to bylo
6.překonání – uzavřeno, posouvám se dál

Prostě žádné rady co dělat, co teď potřebujete, ale jak se v tom cítíš, co bych pro tebe mohla udělat, abys ses cítil (a) dobře? A pak to udělat. Bez omáčky. Aby slova korespondovala s činy. Tedy s přístupem, který to s vámi myslí dobře. Tento přístup si můžete dopřávat každý den sami.

Moje zkušenost s léčením toxického studu je ta, že lidský přístup pro mě byl účinnější, než spirituální přístup. Proč?

Protože dítě s toxickým studem nemá správně nastavené hranice vůči okolnímu světu a jeho sebeobraz je pokřivený falešným obrazem, který o něm vytvářel narcistní rodič, tomu také věří celý svůj život. Narcista svou sebeúctu staví na falešném sebeobrazu, který není obohacen vnímáním jeho samotného druhými lidmi venku (to odmítá). Zdravou sebeúctu a sebelásku budujeme na základě toho, jak se vidíme my sami a jak nás vidí druzí. Z toho vytváříme i jasný obraz sebe sama a hodnocení, které respektuje vnitřní i vnější hodnocení. Zatímco narcista se obrací v sebehodnocení jen k sobě a buduje si tak své falešné grandiózní já, dítě s toxickým studem obrací pozornost ven k hodnocení druhými (narcistou), což je taky jeho falešné já – to špatné já – já jsem chyba. Nevidí se reálně jinak. Spirituální přístup někdy nenabízí dostatečné ohraničení a vymezení sebe sama jako individuality – osoby. To neznamená, že to v určité fázi už nerozlišíme, ale nejdříve si musíme vybudovat pevné základy – hranice, své potřeby, co chceme a co nechceme, abychom se neztratili v požadavcích okolního světa.

Každý jsme, ale jiný, takže samozřejmě plně respektuji jakoukoli cestu, která je vám milá a pohodlná. Chtěla jsem jím jen poukázat na souvislost, která je příčinou VZDORU vůči tomuto přístupu v léčení. Souvislosti s narcistou, který kašle na to, co potřebujeme pro léčbu zranění a co si musíme nejdříve dovolit, než můžeme jít do svého středu a rovnováhy. Mnoho lidí totiž stále žije jen ve své hlavě, nikdy do hloubky svých emocí nesestoupili a moc jim vyhovuje neosobní přistup. Rovnou skočit do nadhledu a tím popřít svou lidskost. Ukázat svou nadřazenost, nebo jedinou pravdu. To neznamená, že pravda to není. Znamená to jen, že všechno má svůj čas a je třeba obojího.
Empatie i řešení. Ženského i mužského.
Obojího stejně ve spolupráci.

Shumavan