Toxický stud a program JSEM NEVYHOVUJÍCÍ

(odmítám se, zranění z odmítnutí, stydím se za sebe, když nevyhovím, stydím se tebe a tvůj projev)

Jak se tento vzorec projevuje v životě nejčastěji:

Chci vyhovět všem i když to není možné a musím si vybrat.
Odmítám sebe, když odmítám požadavky a potřeby ostatních.
Jsem pořád mezi mlýnskými kameny (častá dětská zkušenost po rozchodu rodičů projektující se na další vztahy) a nedokážu si vybrat jedno, nebo jednoho z nich.

Mám strach z konfliktu.

Mám strach z toho, že zavržením jedné varianty, znovu pocítím bolest ze zavržení sebe, tomu se chci vyhnout tím, že do konfliktu nepůjdu, případně zvolím útěk a nějakou strategii úniku, například tak, že se stáhnu do sebe, do své ulity.

Pokud se někdo dotkne mého zranění z odmítnutí, nebo ještě hlouběji mého zranění ze ztráty jistoty emoční vazby, mohu prožívat tuto emoční škálu:
Hněv říká, abych bojoval(a) a dala najevo překročení hranic
Stud říká, abych se stáhl(a) a schovala.
Strach říká, abych utekl(a), nebo zamrzl(a)
Smutek říká, připrav se na truchlení, apatii a úplnou rezignaci.

Co je v té chvíli důležité?
Uvědomit si, jak se moje emoce projevovaly navenek a co jsme v tu chvíli dávali najevo. Jakou emoci, jaká slova, jakou strategii jsme použili a projevili. A ještě více, jak jsme se v té chvíli skutečně hluboko uvnitř sebe cítili. Dávali jsme najevo mlčení, únik a odstup, zatímco uvnitř jsme se chtěli zase stáhnout a schovat do bezpečí samoty, kde nikdo neuvidí, jak strašně nevyhovující ve skutečnosti jsme? Nebo jsme se zlobili, ale uvnitř jsme se cítili nejistí a měli strach ze zavržení?
Právě našim hlubokým emocím máme porozumět, neboť projevující se emoce jsou ve skutečnosti druhořadé. Za hněvem bývá často smutek, za chladným mlčením bývá stud a touha se schovat, za křivdou nevyjádřený hněv….

Co je pro člověka, který stále věří tomu, že je nevyhovující, to nejtěžší?

Vybrat si jen jednu z cest a vyhovět sobě.
Odmítnout jiné cesty vyhovující více ostatním, než jemu samotnému.

Strategie skrýt se a schovat se, zakrýt svou nedostatečnost je typická pro STUD. Jak už jsme si psali v sérii toxický stud, narozdíl od viny, kdy je zjevné, že jsme udělali něco, za co se viníme, je stud hluboce zakořeněný pocit, že to my jsme v jádru špatní lidé a jsme ta chyba, která nemá právo ani na normální existenci. Strategie úniku do samoty a svého světa se pak projevuje odcizováním a odmítáním, či chladem, tedy přesně tím, co nás kdysi v minulosti tolik zranilo a ublížilo nám to, tedy máme tendenci dávat ochutnat světu tu samou medicínu, i když víme, že právě blízkost je to řešení. Reakcí na bolestný spouštěč je pak tendence ukázat: Dejte mi všichni (co na mě tlačíte a máte na mě nějaké požadavky) pokoj, chci být sám/sama, potřebuji prostor, kam před vámi a před sebou utéct, abych se mohl(a) spojit sám/sama se sebou a najít, kde jsem se zas ztratil(a) sám/sama sobě. Stejně tak můžeme chtít nechávat věci „vyhnít“, dělat mrtvé brouky a snažit si to nerozházet se zbytkem světa, či očekávat, že se to nějak vyřeší samo bez toho, aby někdo nahlédl blíž do pocitu špatnosti kdykoli odmítneme nějaké toxické chování, nevyhovující nabídku, snahu nás ovládat vyvoláváním dalšího studu, kdykoli je úplně normálně a zdravě nutné říct NE.

Takové malé řešení programu NEVYHOVUJI je jít do opaku a VYHOVĚT nejdříve sobě.

To vyžaduje se vždy zastavit a uvědomit si, co vyhovuje mě, bez ohledu na okolí. Co v tom potřebuji já, jak si to potřebuji nastavit, aby to bylo pro mě vyhovující. Když nedokážu říct jasné a pevné stanovisko, pak se mi děje v životě to, že okolí na mě vytváří šílený tlak, dokud se za sebe bez pocitu studu a špatnosti sebe sama, nepostavím.

Mohu na druhou stranu také zraňovat své vztahy tím, že nedávám jasné signály, hranice a pevná rozhodnutí. Být s každým zadobře může také znamenat, že nikdo neví, co ode mě má očekávat, nebo naopak, očekává se od mě jen to, že vyhovím a splním každému, co chce a pokud jednou z tohoto očekávání druhých vypadnu, můžu očekávat velmi silné odmítnutí přesně podle prográmku jsem nevyhovující (nebo od základu špatný, i když nejsem). Musím si také uvědomit, že tím, že pravidelně úplně zapomínám na sebe a své potřeby, odvracím jen pozornost od toho nejbolestivějšího a nejzranitelnějšího místa – bolesti z falešného přesvědčení, že jsem nevyhovující člověk, zcela zavrženíhodný a nic jiného, než odmítnutí si nezasloužím. To je samozřejmě velká lež, kterou ale nikdo jiný nemůže prokouknout za nás. Když si tuto lež dokážeme dovolit pustit a chovat se k sobě tak, abychom si uvědomovali v první řadě, co vyhovuje nám, a až pak ostatním, pocítíme velkou svobodu a lásku.

Proto pokud se cítíme být jako mezi mlýnskými kameny a všem kolem sebe dávat ze sebe jen z falešného pocitu, že pokud cokoli odmítneme, budeme zavržení, jako kdysi, je potřeba dát se na tu cestu, která vyhovuje nejvíce souladným způsobem nám, abychom se v tom nezpronevěřili sobě a základní úctě k sobě. I když vím, že nemám kapacitu vyhovět všem, láska a úcta k sobě a mé cestě nakonec přinese i velký soulad mému okolí. Také pak přesně ví, co si ke mě mohou dovolit a co už nesmí. I já jsem pak čitelnější a nemusejí být rozladěni z toho, že u mě neví na čem jsou.

Tato cesta se často dotýká i našich stínů, tedy těch nejpotlačenějších částí naší osoby, která se ještě potlačuje a odmítá, pokud si dovolí něco, co měla dlouho zakázané. Stín se projevuje v extrému, ale o tom více v mé knížce, kterou pro vás (zdlouhavě, já vím) připravuji.

Miluj proces, miluj sebe v procesu.
Veronika
www.shumavan.cz

Súvisiace články