Skutočná láska

„Láska může přijít jedině tehdy, jste-li zralí. Až když dospějete, jste schopni milovat. Když víte, že láska není potřeba, ale přetékání – láskou – darem, láskou jako stavem bytí – při něm dáváte bez podmínek.

Je to paradox: ten, kdo se zamiluje, se zamiluje proto, že nemá žádnou lásku, nemá co dát. A navíc – nezralý člověk se neustále zamilovává do stejně nezralých lidí, protože jedině s nimi nachází společnou řeč.

Zralý člověk miluje zralé lidi. Nezralý člověk miluje nezralé lidi. Člověk se stává zralým, jakmile začne milovat namísto toho, že by potřeboval. Začne překypovat, dělit se, začne dávat. Důraz je kladen na něco úplně jiného.

V prvním případě je akcentováno to, abychom dostávali víc. V druhém případě to, jak dávat, jak dávat víc a jak dávat bezpodmínečně.

C. S. Lewis a Abraham Maslow rozdělili lásku na dva druhy: láska-potřeba a láska-dar.

První druh takzvané lásky je odvozen z hluboké potřeby druhého člověka, zatímco v případě lásky-daru láska hojně proudí od jedné zralé osoby k druhé. Člověk je jí zcela zaplaven. Máte ji v sobě a ona se z vás šíří navenek, jako když rozsvítíte lampu, jejíž paprsky pronikají temnotou.

Láska je vedlejším produktem bytí. Jestliže jste, obklopuje vás aura lásky. Pokud nejste, tuto auru kolem sebe nemáte. A když ji kolem sebe nemáte, chcete aby vám dal lásku někdo druhý.

Zopakujme si to: nemáte-li lásku, chcete, aby vám ji dal někdo druhý; jste žebrákem. A ten druhý zase chce, abyste mu ji dali vy. Dva žebráci k sobě tedy vztahují ruce a oba doufají, že ten druhý něco má… V konečném důsledku se oba budou cítit poraženi a oklamáni.

Zralý člověk ve skutečnosti „neupadne do lásky“ (fall in love), ale naopak se v lásce pozvedne. Slovo upadnout není správné. Jenom nezralí lidé padají – zakopnou a spadnou.

Předtím se jim nějak dařilo stát, teď jim to však nejde a stát neumějí – padnou, najdou si ženu a je s nimi konec, najdou si muže a je s nimi konec. Není pro ně problém upadnout a plazit se po zemi. Nemají páteř, nemají dost integrity, aby dokázali stát samo.

Zralý člověk má tolik integrity, aby dokázal být sám. A když dává lásku, poskytuje ji bez toho, aby z ní visely nějaké nitky závazků – jednoduše dává.

Když zralý člověk dává lásku, je vděčný, že jste jeho lásku přijali, ne naopak. Nečeká, že vy budete zavázání jemu – vůbec ne, vždyť vaše díky vůbec nepotřebuje.

On vám děkuje za to, že jste jeho lásku přijali. A když se do sebe zamilují dva zralí lidé, nastává jeden z největších paradoxů života, jeden z nejkrásnějších jevů – jsou spolu, a přesto nesmírně sami. Jsou spolu tak silně, že jsou téměř jednou bytostí, ale jejich jednota neničí jejich individualitu – ve skutečnosti ji posiluje, takže tito dva lidé začnou být ještě více individuálními.

Dva zralí lidé, kteří se milují, si vzájemně pomáhají být ještě svobodnější. Není v tom žádná snaha ovládat. Jak byste mohli ovládat toho, koho milujete? Jak byste mohli ovládat toho, koho milujete? Jen se nad tím zamyslete – ovládání je něco jako nenávist, zlost, nepřátelství. Jak vás může napadnout chtít ovládat někoho, koho milujete?

Chcete jej přece vidět svobodného, nezávislého, budete posilovat jeho individualitu. Proto to nazývám největší paradox: dva milující lidé jsou spolu tím způsobem, že jsou téměř jako jeden, přesto jsou však i v této jednotě individualitami. Jejich individualita není potlačena, ale zdůrazněna. Jeden druhého z hlediska svobody obohacuje.

Když se do sebe zamilují dva nezralí lidé, vzájemně si ničí svou svobodu, vytvářejí pouta, budují vězení. Zralí lidé, kteří jsou do sebe zamilovaní, si vzájemně pomáhají být svobodní, zbavit se všemožných pout. A tam, kde láska plyne svobodně, tam přebývá krása. Tam, kde plyne láska v závislosti, přebývá ošklivost.“

Osho

zdroj: Brigitta Brii Stypková