7 způsobů jak milovat svoje tělo
Čím více se snažíme udržet vlastní sebeobraz v dávno vytvořené škatulce „takto jsem vyhovující“, tím větší bude naše tendence, že cokoli danému sebeobrazu neodpovídá, budeme špinit, odmítat, kritizovat a ponižovat.
A současně nás to bude o to více lákat, budeme se tím zabývat u druhých lidí, budeme to na nich mít v odporu, abychom dokázali světu, že my jsme ti lepší – ti, co vytváří dokonalejší a správnější sebeobraz. Zbavujeme se tím možnosti vytáhnout na světlo tu nejpřirozenější esenci nás jako bytostí, kdy nedokážeme rozvinout svůj skutečný potenciál a dar, který neseme světu.
V té vyhovující kolonce sebeobrazu sice možná budeme budit dojem dokonalosti a správnosti, ale pokud k ní nepřidáme něco z instinktivní strany lidské přirozenosti a nevytáhneme ji ze stínu do daleko skutečnějšího sebeobrazu, pořád tomu bude chybět něco, čemu říkáme autentičnost. Teprve tento autentický sebeobraz přitahuje jako magnet a vytváří velké dary, které nese tomuto světu.
Pakliže budu psát své články, abych vytvářela sebeobraz dokonalé světice, či osoby poplatné seberozvojové scéně, která má nějak vypadat a nějak se prezentovat a psát uhlazené citáty, či moudra ostatních, bude tomu chybět zásadní rozměr autentičnosti a schopnosti daru jít ještě dál, do větších hloubek. Pokud budu mít strach to otevřít, aby se mi tím nepoškodil uhlazený sebeobraz, jaký efekt to bude pro mě a pro ostatní vůbec mít? Budu-li se schovávat za to, kým se chci v očích druhých lidí stát a nebudu-li si stát za tím, co skutečně cítím a vnímám, pak svůj potenciál nikdy neotevřu a bude čekat jen smutně na to, až se osvobodím ze škatulek, které jsem si někdy v procesu dětství a dospívání, zadala jako „vyhovující“.
Vyhovující pro koho? Pro ty, kteří mě formovali, vychovávali, chtěli ze mě něco mít. Rodiče, škola, společnost. Pro ty si stále hýčkáme svůj sebeobraz, který ale vyhovuje více jim, než nám. Tím, že v něm setrváváme, tím ani jim nedovolíme posunout se k rozpomenutí toho, co chtěli nést sobě i světu kolem, když ještě měli své sny a toužili, zkoumali svět a byli autentičtí, jako malé děti. Když zapadli do vyhovujícího a soubor svých daleko přirozenějších tendencí si hodili dobrovolně do stínu.
Čím více se vzdálíme tomu, co je v nás skutečně instinktivní, divoké a přirozené, tím větší zaškatulkovaný sebeobraz pak žijeme. Je to sice hezké, skoro reklamní, ale bez křídel skutečné touhy posunout se dál a přejít hranice směrem k tomu, co je nám skutečně přirozené.
Pokud odhalíte vrstvy svého stínu, pak už nemáte žádnou extrémní tendenci ho realizovat v životě. Je tam, vy o něm víte, je rozpoznán, víte k čemu vás svádí a to je zhruba tak všechno, co s vámi už v dané chvíli dělá. Nemáte potřebu realizovat jeho tužby. Pakliže je ale nerozpoznaný, číhá za falešným sebeobrazem, cloumá s vámi do extrémů, burcuje a rozděluje vás na dva extrémní protipóly. Je mistrem vnitřního rozporu. Mezi částí MĚLA BYCH/MĚL BYCH a CHTĚLA BYCH/CHTĚL BYCH.
Žene se pak do kritiky a ponižování těch, kteří si dovolili už svou přirozenou část – chtěl(a) bych, žít a zahrnout do svého sebeobrazu, tedy dovolili si něco, co tento člověk vytvářející vyhovující sebeobraz, ještě nedovolil. Podívej se na ní, jak vypadá, vyzývavá je, takhle bych se nikdy neoblékla, do té červené barvy a nikdy bych si nepočmárala tělo tím hnusným tetováním. Chce na sebe upozornit a být zajímavá, čubka jedna 
To já bych nikdy! neudělala, to bych si nikdy nedovolila.
A co když ona už extrémně pro mnoho lidí zajímavá je, tím, co dělá, co přináší a o zajímavost se nemusela nikdy snažit, protože ji měla vždy, naprosto přirozeně, a ten zájem o ní v ní také mnohdy vyvolával strach. A vyzývavá je i proto, že jde pokaždé do výzvy a nebojí se toho, a že tímto sebeobrazem ukazuje na své daleko skutečnější já, než když žila do 33 let bez jediného tetování, zahalovala se od hlavy až k patě a schovávala se za roli matky, aby nebyla vidět a tolik neburcovala onen zájem o ní. A byla to pro ní velká výzva jít si splnit to, co se jí líbilo, ale věděla, že to mnohým nebude po chuti a bude za to odsuzována. Bude vidět a to jí mnohdy bude ještě velmi nepříjemné, protože zažila mnohé lidské vlastnosti od žárlivosti, po závist a srovnávání, které ji zraňovaly. Jí to ale pomůže překonat její největší strach z toho, že bude až MOC vidět, bude až moc výrazná, moc jiná, moc divná, moc odvážná, moc ohnivá, moc divoká…. jenže tohle všechno ONA JE. Stejně jako je vnímavá, empatická, nesrovnávající se s těmi, kteří její nadšení nesdílí a velmi tolerantní vůči komukoli, ať má, nosí, vyjadřuje, co chce a jakým způsobem to chce, neboť jí to do extrému posuzování, kritizování a ponižování druhých lidí už dávno netahá a nebojí se to vyjádřit jasně a za svým si stát a ustát si to.
Milí moji, stín se opravdu projevuje různými cestami, pokud si na něj ale posvítíte, pak přestanete s odporováním vůči tomu, co si sami nechcete ještě dovolit. A i to je v pořádku. Má to svůj čas. Buďte na sebe jemní a láskyplní vůči procesu, kterým si procházíte. Jemně se podívejte do oblasti vašich skutečných přání a toho, co vám ukazují lidé, které si házíte do odporu a stínu. Možná si jen dovolili něco, co vy jste si jen zakázali, a přesto jste v tom výjimeční a čekáte na své odhalení. Dar nese opravdu každý z nás. Jenže pro ten poklad si člověk musí sáhnout ke své přirozenosti a autentičnosti, což nebývá zadarmo. Často ho pak čeká ještě mnoho odsouzení a nelásky, což ale přijímá jako součást tohoto duálního světa. Každý umělec je trochu i blázen, to je ten přesah od běžného k potenciálu daru.Koneckonců sebeobraz je jen sebeobraz, skutečnost je taková, že my jsme vším. Tím co je projeveno i tím, co je neprojeveno, můžeme být čímkoli jen chceme. Musíme si dávat jen pozor na naše sebevyjádření, aby to bylo v respektu k ostatním živým bytostem, aby tím nebylo zasahováno, a nebránilo to jejich svobodě a hranicím.
Veronika
Súvisiace články
