Den narození 8., 17. a 26.
Sebeobětování není láska, přestože si to myslíme, že čím víc se pro někoho, nebo něco obětujeme, až do roztrhání, tím více lásky tím prokážeme, je to jen iluze, která nemá s láskou nic společného.
Láska by nikdy nezapomínala na nás samotné, a na to, že si lásku nezasloužíme, pokud se neobětujeme, nebo že si naopak lásku zasloužíme jen za určitých podmínek.
Nemusíme si ji ničím ZA(SLOUŽIT).
A nemusíme ani sloužit lásce, abychom si ji jakkoli udrželi. Pokud to děláme, pak nesloužíme lásce, to jen sloužíme svému strachu a lpění na tom, abychom lásku už nikdy neztratili.
To, že jsme si někdy mysleli, že jsme ji ztratili, je iluze. Ve skutečnosti nikdy nikam neodešla, jen změnila podobu a ukázala nám naše nejhlubší strachy a nelásku k sobě.
Přesvědčení o ztrátě lásky v sobě nosíme všichni.
Pro mě to byl okamžik, když v dětství odešel táta. Nebyl to žádný svatoušek, ale ať byl jaký byl, uměl mi projevit lásku, vnímala jsem, že jsem pro něj důležitá a že mám v jeho životě jedno z prioritních míst, cítila jsem, že je se mnou rád a nejsem pro něj povinnost, ale velká radost. A pak jako úder blesku, byl najednou pryč a ve mě zůstalo ono přesvědčení, že láska zmizí ze dne na den a nedá se jí důvěřovat. Oč je krásnější a uvádí chvílemi do pocitu jistoty a klidu beze střehu, tím větší strach z toho, že zase rychle a bez varování zmizí. Že zase zůstane jen známý pocit ztráty, chybění, ale také odmítnutí.
V hlavě mentální příběh o tom, že jsme od základu špatné bytosti, které se musely něčím provinit, když láska zmizela bez varování a zůstalo po ní prázdné místo, které se pak zoufale snažíme zaplnit dalšími falešnými jistotami. Vina a stud v jednom.
A tak začíná hra na službu lásce, která je ve skutečnosti službou strachu ze ztráty a odmítnutí.
Podpořeno rodem z matčiny strany, kde je hlavním způsobem vyjadřování lásky všech žen nekonečné dávání a sebeobětování se pro zájmy druhých, motivované vinou a studem za něco, co ale nikdy nespáchaly – za to, že jsou přesvědčeny o své méněcennosti, nedostatečnosti, nulové hodnotě jen proto, že jim nikdo neprojevil lásku a neměl radost z jejich přítomnosti a života – JEN MÉNĚ CENNÉ ŽENY … v rodě, kde se na první místo stavěl muž jako více cenný. Jediná možnost s jakou si udržet ty malé odřezky lásky je dávání a sebeobětování až do roztrhání těla se zkouškou, co všechno ještě vydržíme, abychom si ty malé suché zbytky lásky pro nás vůbec zasloužily.
Sebeobětování ale není službou lásky a pro lásku. Je to jen o strachu a sebedestrukci. O vině a studu za to, že jsem ta méněcenná bytost, která si nezaslouží lásku jen tak.
A když lásku máme, pak se jí začneme držet zuby nehty, lpět na její projekci do druhého, do doby, než začne sebeobětování a dávání, namísto sebelásky, sebehodnoty a sebeúcty.
A to jen proto, že jsme uvěřily tomu, co se táhne rodem a pak tomu, že je možné lásku někdy ztratit. Ta je ale v každém okamžiku stálá a nikdy se neztratí s žádným odchodem. Ať už tím v životě, nebo tím definitivním – smrtí. Když totiž táta odešel podruhé a naposledy, zbyla jen láska a vzpomínka na to, jak uměl lásku dávat a projevit a to, že ji cítím neustále i když tu se mnou už fyzicky není
Vracím se v těchto dnech k tomu, kde všude zůstalo ještě ztotožnění s myšlenkou ztráty lásky a chybnému vzorci – sebeobětování se, abych si vůbec mohla lásku zasloužit.
V každém okamžiku dávám tomu, co ve mě mělo tendenci ještě věřit v tento blud, spoustu empatie a pochopení. Odpoutávám se od vzorce vedoucího k sebeobětování a závislostních vztahů na všech úrovních, kde bychom se chtěli ještě vzájemně držet, žárlit na sebe a nejít svou cestou. Společně můžeme jít jedině bez toho. Jinak každý zvlášť.
Sebeobětování není láska je to jen strach a tomu už nesloužím. Láska je tu pro všechny i pro ty zdánlivě proviněné a plné studu. Všichni si ji zasloužíme a nemusíme se o ni zasloužit nijak, než tím, že budeme žít. A to nejlépe v souladu s naší nejvyšší představou o nás samotných, ale i se všemi našimi zdánlivými nedostatky a chybami.
Mějme k nim soucit, ale současně ať je nám jasné, že to už patří minulosti a teď už není potřeba to žít. Že můžeme důvěřovat sobě a životu, že má pro nás lásky na rozdávání, jen čeká na to, až se staneme tím naplno otevřeným přijímačem, který je lásce otevřen naplno a neuzavírá se strachem, že o ni může znovu přijít, tedy ji k sobě ani nepustí.
Je to jen na nás, čemu chceme věřit a co už chceme propustit.
Veronika
Súvisiace články