Nezväzujme sa vzájomne, len kráčajme vedľa seba
Když kdysi filosofka Hannah Arendtová pracovala s tématem zla v nás, napsala, že nejhorší zlo je vykonáváno „jen tak“. Označila za největší problém přicházející „moderní doby“ dobrovolný rozchod člověka s odpovědností za svůj osud, za svůj vztah k životu, k lidem, k partnerovi. Nejhorší zločiny nebývají vedeny žádnou ideovou pohnutkou, ale normálností.
V studii uvedené touto ženou popsala nacistického zločince Adolfa Eichmanna odpovědného za smrt milionů židů za 2. svět. války jako normálního člověka. Masové vraždy byly pro něho způsobem administrativy a jeho mysl byla při podpisech transportů smrti zneklidněna pravděpodobně stejně silně jako mysl jiného člověka, když vaří kávu.
To, že vidíme nedostatky a rozčilujeme se pro ně, má původ v našem dětství. Asi proto mnoho lidí nadává na život, ale stále žije i ve věku 30 – 40 let s rodiči. Asi, aby je to znovu a znovu nabíjelo zlem normality a společenské lži, v které celý život žijí, protože v tom jiném, nenormálním světě, by to „malé dítě“ nezvládlo. Co na tom, že je mu 40. Ale ani Eichman ani tento fenomén ztracených dětí závislých na rodičích či na jiných návycích, nereagoval nikdy na vnější podněty. Vymlouvají se na ně, pravda, ale reagovaly a reagují na něco úplně jiného. Reagují takto svou závislostí na něčem vnějším, a to i na lásce a partnerovi proto, že přestaly žít svůj „individuální život“ a zničily, mnohdy za vydatné pomoci rodiny a tzv. „přátel“ své ego, své já. Přestaly žít a milovat svůj individuální život s jeho svobodou (asi proto nejhlasitěji ze všech hulákají kdykoliv a kdekoliv právě o svobodě) a z něj plynoucí odpovědností. Arendtová jen poukázala na podobnost s námi se všemi, nikoliv na to, aby snadno kritizovala, co provedl Eichmann. Odmítla dojít k tomu, co nyní dělí náš svět. K názoru, že jsou dvě kategorie lidí. Zrůdy, od kterých se můžeme vždy odvrátit a a ty druhé – ty pokojné, laskavé a soucitné, ty, kteří budou vždy na té správné straně.
Svým poukazem na „Eichmanna v nás“ zachránila pravda za cenu nejtrpčího poznání, jednotu moderního světa. Vrátila totiž otázku odpovědnosti do nitra každého člověka. A pokud začnete přemýšlet jako ona a myslíte to opravdu srdcem, pak musíte stát bokem všech, úplně všech skupinových, jinými slovy mocenských vztahů a zájmů (astrálních, esoterních či těch hmotných). Tedy zvolíte samotu. Samotu Ducha. A proto není jedno s kým TUTO samotu sdílíte. Tuhle samotu můžete sdílet jen s partnerem. Který vás opravdu miluje. A který bude ochotný až do konce života na tom, čemu ostatní říkají blahosklonně a líně vztah, neustále živě pracovat. Sám od sebe. S obrovskou odpovědností. která však nesmí zadusit vaší svobodu. Nesmí se pro ni stát výmluvou. Tu svobodu, kterou věnujeme do našeho vztahu. Když už totiž žádnou svobodu nikdy nepotřebujete a nemusíte ji vyžadovat. Tu vyžaduje jen a jen nedospělé ego člověka. Dospělí se jí vzdávají ve prospěch toho, co většina neumí pochopit. Ale po čem celý život touží. Věnovat svou svobodu tomu druhému můžete jen tehdy, když dvě já tvoří MY.
S láskou. MZZ
Zdroj::
Hieros Gamos – Spojení Protikladů
Súvisiace články
